Příběh: Adršpach (zámek)
Kropenaté plátno drsně škrábalo Kateřinu na zápěstí, zatímco prsty křečovitě svíraly okraj vyřezávaného dubového stolu. Z bělostné omítky v přízemí pětihrané věže se sypal jemný prach, protože venku na nádvoří právě těžce dopadla kopyta koní mého otce.
Vzduch v zámecké kapli voněl zatuchlým voskem a studeným kamenem, ale pod kůží mi tepalo horko, které se nedalo zastavit.
Otevři ty těžké dubové dveře, nebo je vyrazím vlastním tělem, ozvalo se z chodby a hlas Kryštofa z Hodkova zněl tak naléhavě, až se mi roztřásla kolena. Můj otec, pán na tomto nově rostoucím sídle, však stál venku na schodech a v tu chvíli rozhodoval o celém našem osudu. Pro něj byla láska pouhým smítkem v porovnání s mocí, majetkem a spory o půdu, které brzy měly vzplanout daleko odtud.
Pevně jsem stiskla víčka a v duchu viděla jeho tvář, poznamenanou neustálým hněvem. Kryštof patřil k rodu, s nímž se náš dům nesměl spojit. Každé setkání v tomto stoupajícím koutě pískovcových skal bylo jako krádež něčeho, co nám nikdy nemělo patřit. Přesto stál jen pár stop ode mne, oddělený pouhým dřevem a otcovým přísným zákazem.
Vrhla jsem se k masivnímu křídlu dveří a odsunula těžkou závoru. Vrznutí starého kovu v tichu kaple znělo jako výstřel. Kryštof vstoupil dovnitř, hrudník se mu prudce zvedal a v očích měl stejný žár, jaký spaloval i moje nitro. Popadl mě za ruce tak prudce, až mi málem upadl tkaničkový pás od sukně.
Nesmíš tu zůstat, šeptal a jeho dech hřál na mé tváři víc než letní poledne. Tvůj otec už poslal pro kočár. Zítra odjíždíš kamsi do vnitrozemí, dál od těchto skal, dál ode mne. Prý tě provdá za někoho, koho jsi nikdy neviděla, jen aby upevnil spojenectví, které má přinést mír na naše panství.
Zatřásla jsem hlavou a odtáhla se natolik, kolik mi jeho sevření dovolilo. V tom chladném koutě věže, kde podlahu pokrýval jen hrubý písek, jsem udělala krok zpět k malému oknu, skrze které sem doléhalo matné světlo pozdního odpoledne. Venku se nad skalami stahovaly šedivé mraky a hrozily bouří.
Mír? Vyhrkla jsem a v hlase mi zněl hořký smích. Podívej se na ty zdi, Kryštofe. Stavíme pevné domy, ale základy nám pod nohama uhnívají dřív, než stačí vyschnout malta. Můj otec nezná slitování. Jestli teď neodejdeš, jestli se hned nevzdáš té bláhové naděje, že spolu budeme utíkat, zničí nás oba. Vždyť víš, jaké řeči se šíří o jeho poslední cestě do Jičína. Hledá spory všude, kde se dá, a lidé jako my v jeho hře neznamenají víc než figurky na desce.
Kryštof udělal krok ke mně, jeho těžké boty zadupaly na kamenné dlažbě. Vzduchem proletělo smítko prachu, zachycené v paprsku slunce, které se ještě na vteřinu prodralo skrze špinavé sklo. Neřekl ani slovo na obranu, protože věděl, že mluvím pravdu. Místo toho vztáhl ruku a konečky prstů se mi dotkl tváře. To gesto bylo tak jemné a zoufalé, že mi v hrudi sevřelo srdce silněji než jakákoliv výhrůžka.
Neodjedu s ním, zašeptala jsem a položila svou dlaň na jeho hruď, kde pod hrubým suknem zběsile tlouklo srdce. Budu tu na tebe čekat. Třeba v téhle kapli, třeba pod těmi vysokými věžemi, které teprve rostou do nebe. I kdybychom se měli minout o celé věky.
Zvenku se ozvalo zatroubení rohu a drsné křiklavé povely pacholků. Otec se vracel ze dvora. Kryštofovy oči se naposledy rozšířily v němém zoufalství, než se otočil a zmizel ve stínech vedlejší komnaty, právě ve chvíli, kdy se hlavní dveře s třeskem rozletěly a v nich stála vysoká postava mého otce s rukavicemi v ruce a chladným hněvem v pohledu.
Uplynula staletí a z tehdejšího nového renesančního sídla zbyly jen silné zdi, opravené fasády a tiché muzejní síně, kde návštěvníci obdivují staré tkalcovské stavy a horolezecká lana. Přesto se v letních večerech, kdy slunce zapadá za špičaté pískovcové věže v okolních lesích a staré dubové trámy v přízemí kaple začnou pod vlivem chladnoucího vzduchu nepatrně praskat, v prázdných chodbách občas na okamžik vznese vůně mokrého plátna a dávného, nikdy nedořčeného slibu.