Příběh: Hvožďany
„Kde jsi schoval ty zlaté mince, ty prokletý člověku!“ křik Matěje z Vlčkovic se odrážel od klenutých stropů přízemí a rál se jako bič v tichu hvožďanské tvrze. Jeho prsty, bílé z mrazu a napětí, křečovitě svíraly límec starého sluhy, kterého přitlačil k chladné žulové zdi. Vzduchem stoupal pronikavý pach vlhkého sklepa a starého prachu, smíšaný s těžkou vůní včelího vosku z dopalujícího se svícence.
Sluha, stařec s tváří jako vysušené koryto potoka, se jen tiché smál. Ten zvuk připomínal praskání suchých větví v lese. Matěj ho srazil na zem, kde se v prachu kutálely drobné kamínky. Barokní zdobení sálů, které mělo vyzařovat moc a božský řád, vteď působilo jako mříže velké klece. Světlo svíček vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které vypadaly, jako by z hloubi zdí leachily neviditelné ruce.
„Zlaté mince nepatří tobě, pane Matěji,“ zašeptal stařec a jeho hlas zněl, jako by přicházel z hloubi země. „Patří tomu, kdo je sem před stoletím vložil. Bohuslav Vyduna je neopustil. On jen čeká, až se někdo znovu dotkne jeho znaku.“
Matěj ztuhl. Pohled mu sklouzl k jižní fasádě, kde za tlustými zdi zůstala vytesaná žulová deska s erby prvního pána tohoto místa. Věřil, že když získá majetek, získá i klid. Ale odvratu k lnářskému panství a všech těch tisíců rýnských zlatých, které změnily ruce, mu nepřinesly nic než nespavé noci. Každý večer slyšel v klenutých chodbách kroky, které nebyly jeho vlastní, a šustění šatů, i když v domě nebyla žádná žena.
Sluha se náhle přestal bránit. Jeho tělo ztuhlo a oči se vyvalily směrem k východnímu křídlu tvrze, kde se nacházela panská světnice. Matěj pocítil, jak mu po zátylku přeběhl mrazivý chlad, přestože v krbu hřál oheň. V tichu, které následovalo, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani dopad předmětu. Byl to pomalý, rytmický zvuk kovových vřískačů o kamennou dlažbu.
Kroky přicházely z chodby, ze směru průjezdu, který vedl do dvora. Byly těžké, pomalé a neúprosné. Matěj pustil sluhův límec a instinktivně ustoupil. Sluha se na něj podíval s výrazem hlubokého soucitu a pak ztichl. Naprosté ticho. Jen plamen svíčky se zatřásl, i když v místnosti nebyl průvan.
„On přišel pro své,“ vydechl stařec.
Matěj se rozběhl k východu, chtěl vyběhnout do noci, do otevřeného prostoru dvora ve tvaru písmene U, kde by ho mohl zachránit čerstvý vzduch. Jenže když otevřel těžké dveře, neuviděl hvězdy ani měsíc. Před ním stála zeď. Pevná, studená žulová zeď, která tam před vteřinou nebyla. Otočil se zpět do síně a uviděl, jak se v dálce klenutého průchodu zhmotňuje postava. Neměla tvář, jen obrysy muže v oděvu z jiné doby, whose přítomnost stahovala vzduch z plic.
Postava nezvukala, jen pomalu zvedla ruku a ukázala na žulovou desku s erby Vyduny. Matěj pocítil, jak se mu v hrdle hromadí žluč. Chtěl křičet, ale hlas mu zmizel. Sluha, který ležel na zemi, byl najednou pryč. Zůstalo jen prázdné místo v prachu a jeden jediný, starý groš, který se pomalu točil na kameni.
Když se druhý den ráno v tvrzi probudili ostatní, našli dveře do síně zavřené zevnitř. Matěj z Vlčkovic nebyl v žádné z místností. Nebylo po něm ani stopy v zahradě ani v hospodářských budovách. Jediné, co našli, byla otevřená panská světnice v prvním patře, kde na stole ležela rozvržená mapa panství a v koutě místnosti stál nový, těžký žulový kámen, který tam nikdo nepamatoval.
Kdo dnes prochází chodbami muzea, občas pocítí náhlý pád teploty právě u té staré desky s erby. Některým se zdá, že v klenutém průjezdu slyší rytmické tloučení kovových vřískačů o kámen, jako by někdo stále hledal cestu ven z domu, který ho zamkl do svých stěn.