Příběh: Mlýn U Ondřejců
Zase ti teče do bot, pane purkrabí, a to doslova, protože se vám rozmočily ty drahé kožené střevíce z dovozu, které jistě stály tolik co můj nejlepší žok mouky. Adam Radlín stál na prahu své zrovna vytvořené dřevěné svatyně práce a utíral si ruce do zamazané zástěry, zatímco v údolí pod ním zuřivě šuměl potok a hnal nově postavené vodní kolo.
Vznešený pán z nedalekého panství sípal vzteky a jeho vycíděný kabátek ztratil veškerou pýchu, když ho cestou od potoka zkropila nečekaná vlna z náhonu. Mlynář se tvářil nanejvýš nevinně, až to hraničilo se zradou. Vůně čerstvě namletého žita se mísila s pachem vlhkého kamene a potu vznešeného návštěvníka, který v ruce křečovitě svíral pergamen s pečtí.
Ty mně tu, Adame, nestavíš obyčejnou boudu, ty mi tu schválně zadržuješ vodu pro své mlýnské kameny, abys mi vysušil rybník pod tvrzí, funěl purkrabí a marně se snažil vyklepat bahno zpod podpatku.
Ale kdeže, urozený pane, já jen poslouchám šumění lesa a křik potoka, který si sám řekl, že chce točit mým kolem, bránil se mlynář s úsměvem, který v sobě skrýval víc lstí než stará liška v křoví. Vždyť ten potok přece teče shora dolů a já ho jen na chvíli poprosím, aby mi pomohl umlít zrno pro celé okolí, než ho zase pustím dál na vaše pozemky, kde beztak jen líně stojí a živí akorát tak žáby.
Purkrabí přistoupil blíž k čerstvě vyzděné kamenné části stavby, kde se mletí měnilo v tiché umění, a zkoumavě přejížděl pohledem po masivních stropních trámech. Dobře věděl, že tenhle chlápek s bystrýma očima je schopen obelstit i samotného císařského úředníka v Praze. Vzduchem třepotal chladný vánek z Valského údolí a na hřídeli ještě ulpívaly kousky čerstvé kůry.
Přišel jsem na tebe, Radlíne, protože mi na mém panství divně mizejí zásoby piva ze sklepení a k tomu mi kdekdo tvrdí, že pod tím tvým novým koly občas v noci podivně září voda, spustil purkrabí už o něco mírnějším tónem a nenápadně vyhlížel po nějakém kousku něčeho k snědku.
Aha, pivo, zasmál se Adam a rázně vykročil do stínu roubené světnice, odkud táhla vůně kvašeného chleba a něčeho mnohem ostřejšího. To víte, pane, když mlecí kámen takhle pěkně zpívá celou noc, lidé dostanou žízeň. A náš Bačetínský potok má zvláštní moc. Kdo se napije vody zpod mého kola, tomu se prý rozváže jazyk a začne mluvit pravdu o tom, kam schoval ty loňské daně.
Purkrabí sebou trhl a honem sáhl po hliněném džbánu, který mu mlynář bez vyzvání postavil pod nos. Tekutina uvnitř byla podezřele kalná, ale voněla po bylinkách a starém medu tak silně, až se až v břiše zatočilo.
Zkus to, urozený pane, jestli máš čisté svědomí, tak ti to bude chutnat jako nebeský nektar. A jestli ne, nu, alespoň aspoň uzmíš, že mlynář nemusí krást pivo ze sklepů, když si ho dokáže uvařit sám z potoční vody a trochy toho správného koření, které roste jen tady v údolí, kde se mísí stín Valu s dýmem z mé pece.
Purkrabí vzal džbán do roztřesených rukou, nedůvěřivě přivoněl a pak si přitáhl pořádný doušek. V tu ránu se mu rozšířily oči a zarděl se až po špičky uší, protože ten nápoj měl sílu urvat kopyto koni. Mlynář sledoval, jak vznešený pán polyká, a v duchu počítal, kolik pytlů obilí dneska dostane bez daně výměnou za to, že tajemství téhle podivné vody zůstane pod roubeným dřevem a kamennou dlažbou.
Když se purkrabí konečně nadechl, utřel si pěnu z kníru a s hlubokým povzdechem položil džbán na stůl, už v jeho pohledu nebyla ani stopa po hněvu.
Radlíne, ty nejsi obyčejný mlynář, ty jsi čaroděj s moukou, zamumlal a s poněkud nejistým krokem zamířil zpět k cestě podél vyschlého náhonu, přičemž jeho drahé střevíce zapadly hlouběji do bláta.
Adam se za ním jen tiše ušklíbl, oprášil z lavice poslední smítka žita a podíval se na těžké mlýnské kameny, které v tichu Valského údolí čekaly na dalšího hosta. Pravdu o tom, co všechno se v tomhle mlýně mele a pije, sice nikdo v kronikách nenajde, ale kdo dnes projde kolem Provozu a přivoní k potoku, ten hned pozná, že některé věci se v tomhle kraji nemění ani po staletích.