Příběh: Vranov
„Ustupte od hradeb, vy psi z Žampachu, nebo vám krev zateče do bot!“ zakřičel Půta z Častolovic a jeho hlas se rozbil o tvrdé stěny opukové skály. V dlani svíral rukojeť meče tak pevně, až mu zbělelly klouby. Pod ním, v hlubokém údolí Tiché Orlice, se vznášel hustý kouř z prvních zapálených staven, který páchal po spáleném obilí a mokrém dřevě.
Vranov nebyl velký hrad, spíše pevná tvrz, která se zoufale klamala v tom, že je nezdobytelná. Půta cítil, jak mu pod zbrojí stéká studený pot, přestože vzduch byl prosycen horkem z plamenů. Věděl, že Jan Kolda ze Žampachu nepřišel vyjednávat. Přišel s ohněm, který měl vymazat každou stopu po majitelích tohoto místa.
Kolem Půty se tísnili poslední muži. Byli to vyčerpaní bojovníci, jejichž zbroje byly zaprášené a špínané krví z ranných potyček. Jeden z nich, mladý voják jménem Mikuláš, se třesoucí rukou pokusil zvednout těžký kuš. Šipka v mechanismu cvakla, ale Mikuláš se zaklípal a srazil zbraň o kámen.
„Držte linii! Kdo ustoupí, ten zradí svou čest!“ řval Půta, i když v hloubi duše věděl, že čest v tuhle chvíli nikoho nezachrání.
Z hloubi dvora zazněl ostrý zvuk tříštěného dřeva. První z bran propadl. Kolda a jeho muži vnikli dovnitř jako vlna špiny, která zaplavuje čistý proud. Půta viděl, jak se z dýmu vynořují stíny s meči v rukou. Vzduch byl najednou těžký, tichý, přerušený jen skřhotem kovu o kov a zvířecím řevanim zraněných.
Půta se rozhodl. Mohl se stáhnout do nejvyšší věže a doufat v zázrak, nebo seskočit do chaosu a pokusit se vysekat cestu ven k mlýnu, který stál hluboko pod skálou. V ten moment mu do zornice skočil pohled na malý kousek papíru, který vyvrtil z prsního pancíře. Byl to list od jeho pánů, slib bezpečí, který byl nyní jen zbytečným kusem pergamentu.
„Zde končí naše vláda!“ zakřičel Půta a s prudkým výkřikem skočil dopředu.
Jeho meč poprvé dopadl na rameno útočníka. Cítil odpor masa a pak prudký náraz, když ho někdo zrazu udeřil do boku. Půta klesl na kolena. Opukový kámen pod ním byl studený a drsný. Krev mu začala zaplňovat ústa, měla kovovou, slanou chuť. Viděl, jak se nad ním tyčí postava Jana Koldy. Kolda se nesmál. V jeho očích nebyla nenávist, jen chladný příkaz zničit vše, co zde stávalo.
„Tento hrad už nikdy neuvidí rytíře,“ řekl Kolda tichým, ledovým hlasem.
Půta se pokusil zvednout, ale svět se začal točit. Viděl, jak jeho muži padají jeden po druhém, jak plameny začínají lízat dřevěné stropy a sál s archivem, kde byly zapsány jména všech, kteří Vranov vlastnili, se měnil v obří pochodň. Vzpomněl si na každého, kdo tu kdysi žil — na Pyknu, na Bočka, na všechny ty, kteří si mysleli, že tato skála je věčná.
V poslední chvíli, než mu do očí dopadla tma, Půta spatřil, jak žár z ohně začíná praskat samotný kámen hradeb. Cítil, jak ho horký vítr tlačí k zemi, zatímco nad ním praskaly trámy a s hřmotem se hroutila část hradby do údolí.
Když se prach usadil a plameny vyhasly, nezbylo nic než černá hromada kamenů na vrcholku opukové skály. Kolda odtáhl své vojsko a nechal za sebou ticho, které bylo hloubějším rány než samotný boj. Vranov přestal být domovem a stal se hrobem.
Kdo dnes vystoupí na tento vrchol, nenajde žádné hrobníky ani zbraně, jen mlčení starých kamenů, které stále střeží tajemství posledního výkřiku Půty z Častolovic.