Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Zámek Žerotínů Valašské Meziříčí
  • Příběh: zámek Žerotínů Valašské Meziříčí

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

zámek Žerotínů Valašské Meziříčí
Smyšlený příběh

Příběh: zámek Žerotínů Valašské Meziříčí

Příběh: zámek Žerotínů Valašské Meziříčí
❧

„Utekli jsme z hradeb, ale ne utekli jsme z osudu, Hanuše!“

Hana přitlačila své dlaně k chladnému kameni hrobového zdi, zatímco za nimi v dálce hřměly hlasy stráží a kovové okovy cinkaly o dlažbu nádvoří. Vzduch byl cítit vlhkostí z blízké řeky Bečvy a těžkou vůní borovicového dřeva, které v blízkosti nově zvednutých stěn zámku Pernštejnů tlejilo v blátě. Hana se třesla, ale ne z mrazu, který pronikal jejími tenkými šaty. Její prsty křečovitě svíraly ruku Hanuše, syna místního kováře, jehož dlaně byly hrubé a pokryté jizvami od horkého železa.

Hanuš ji přitáhl k sobě a zaryl tvář do jejích vlasů. „Najdeme cestu, Hano. Žerotínové sice přišli do moci, ale mury jsou stále mladé, mají v sobě trhliny. Proklouzneme jimi dříve, než nás dopadnou.“

Hana se zasmála, byl to však zvuk zlomeného skla. „Ty jsi syn řemeslníka, já jsem dcera muže, který spravuje účty tohoto panství. Víš, co s námi udělají, pokud nás najdou v téhle hodině, v tomhle objetí? Můj otec mě už slíbil jiné rodině, aby udržel svou pozici u nového pána.“

Hanuš mlčel. Místo slov jí podal malý předmět, který v dlani pocítila jako studený kov. Byl to prsten, hrubě vykovaný z oceli, bez jediného drahokamu, ale s precizním rytím, které připomínalo pletení valašských košíků.

„Vykoval jsem ho v noci, když všichni spali,“ zašeptal Hanuš. „Je to všechno, co mám. Moje sny a tohle železo. Pokud odejdeme teď, přes řeku, do lesů, kde nás nikdo nenajde, budeš moje.“

Hana pohlédla nahoru na vysoké renesanční hradby, které ji obklopovaly jako mříže zlaté klece. Zámek byl v té době symbolem moci, novým hračkou šlechticů, která měla v análiích dějin zaznamenat jejich vzestup. Pro ni to však byl jen labyrint chladných chodeb a přísných pohledů.

„Kde bychom žili, Hanuši? Co bychom jedli?“

„Budeme mít sebe. A budeme mít volnost, kterou tyhle zdi nabízejí jen těm, kteří v nich hnijí z lásky k moci,“ odpověděl a pevně ji chytil za ramena.

V tu chvíli se z horního okna zazněl ostrý křik. Světlo pochodní rozřezalo tmu nádvoří a odrazilo se v kalužích vody. Stráže byly blízko. Hana pocítila, jak se jí zrychluje dech, až se jí v hrdle udělal uzel. Hanuš ji neznášil, pouze ji táhl směrem k severnímu křídlu, kde byly zdi ještě nedokončené a vzduch voněl čerstvou vápnovou maltou.

„Tudy!“ vyhrkl a přitiskl ji do úzké škvíry mezi sýpkou a hlavní budovou.

Když se stráže přiblížily, Hana udělala něco, co nebyla v její moci. Odstrčila Hanuše zpět do stínů a vykřikla na plné plíce, aby odvrátila pozornost od svého milence. „Tady jsem! Jsem tady!“

Hanuš se pokusil o ní znovu zabrat, ale ona ho silně odstrčila. V jejích očích nebylo žádné loučení, jen zoufalý příkaz, aby žil. Stráže ji obklopily během několika sekund. Železný úchop na jejích ramenech byl tak silný, že jí zbránil dýchat. Viděla jen, jak se stín Hanuše pomalu vrací do temnoty zahrad, zatímco ona byla táhněna zpět do komnat, které se staly jejím vězením.

Hanuš nikdy neodpocházel z města. Zůstal v kovářské dílně, ale přestal mluvit. Každý den v poledne stával u brány zámku a hleděl nahoru na okna druhého patra. Nikdy neviděl její tvář, jen občas spatřil bílý šátek, který vlál ve větru a pak zmizel v hloubi sálů.

Předtím, než byl zámek v pozdějších dobách přebudován a zjemněn barokním luxusem, zůstala v jedné z kamenných stěn v severním křídle hluboká rýha. Říká se, že byl to stoprocentní důkaz zoufalství muže, který se snažil vloupat do hradeb, aby získal zpět svou jedinou lásku.

Kdo dnes prochází tichými chodbami tohoto domu, může v některých úsecích cítit zvláštní chlad, který nepochází z tloušťky zdí, ale z ticha, které nikdy nebylo přerušeno slovem „odpuštěno“.

✦
Příběh se váže k památce zámek Žerotínů Valašské Meziříčí Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)