Příběh: Tvrz (1000153380)
„Kde jsi to schoval, Hyneku? Mluv, nebo ti vytrhnu jazyk i s kořenem!“
Hlas Adama zněl jako drcení kamenů v mlýně. Jeho ruka, zbrojená v těžké oceli, svírala krk mladšího bratra a přitlačovala ho k vlhkým zdivům nové tvrze. Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený pachem čerstvé vápnové malty a studeného kamene, který ještě nepamatoval teplo ohně. Hynek se jen tasil, v očích měl horečkovité světlo a z úst mu tekla tenká strouha krve.
Tvrz v Jasenici stála v té době jako nový, hrozivý strážce krajiny. Její vysoké ohradní zdi měla chránit před bouřemi, které začínaly trhat zemi v kusech, před muži s pochodněmi a vírou, která se změnila v zbraň. Ale uvnitř těchto zdí zuřila jiná válka.
„Není to pro tebe, bratře,“ zachrčal Hynek a pokusil se vyprostit. „To, co jsem našel v hloubce země, nepatří nikomu z nás. Patří tichu.“
Adam ho prudce odstrčil. Hynek dopadl na kolena do prachu. Adam nehledal zlato ani dopisy. Hledal něco, co Hynek přinesl z cest, něco, co mu v noci bralo spánek a nutilo ho trávit hodiny v temných sklepích pod dvorcem, kde se vlhkost srážela na stěnách jako studený pot.
V té chvíli se v chodbě ozval zvuk. Nebylo to kroky stráže ani šustění šatů. Byl to zvuk, jako by někdo pomalu škrábal nehty o hrubý kámen. Pravidelně. Trpělivě. Zvuk šel z hloubky, z míst, kde končily schody a začínaly zapomenuté chodby, které měli stavitelé v plánech vynechat.
Adam ztuhl. Jeho ruka s mečem pomalu klesla. „Kdo je tam?“ vykřikl, ale hlas se mu zlomil.
Hynek se jen zahořele zasmál, i když mu krev zapatlala v hrdle. „Přišlo si pro svůj klíč. Říkal jsem ti, že některé dveře mají zůstat zavřené. Teď už je pozdě. On už ví, kde jsme.“
V místnosti náhle zaklapala jediná svíce, přestože v prostoru nebyl cítit žádný průvan. Temnota se rozlila prudce a hustě. V té černé tichosti se znovu ozvalo škrábání, ale tentokrát už ne z chodby. Bylo to hned za nimi, těsně u zdi, která měla být neprůchodná a mohutná.
„Běž!“ zařval Hynek a s nečekanou silou strčí Adama směrem k východu.
Adam v panice vyběhl z místnosti, přes úzkou chodbu, která ho vedla ven do noci. Vrazil do dveří, vyrazil ven na dvůr a bez ohledu na zbroj utíkal pryč z areálu, pryč z Jasenice, do hustých lesů Vysočiny. Když se po deseti krocích odvážil zastavit a ohlédnout se zpět na siluetu tvrze, neviděl v oknech žádné světlo. Jen ticho.
Když se o svitu dalšího rána Adam s doprovodem vrátil, aby bratra zachránil, našel tvrz prázdnou. V místnosti, kde se předtím hádali, nezbyl jediný stopa boje. Žádná krev na zemi, žádné rozbité náčiní. Hynek byl pryč.
Jen v hloubce sklepů, v té zaklenuté místnosti, kde se vzduch stále chladil mrazivým pocitem zmaru, našli jeden detail. Na vápenné stěně byla vyryta jedna jediná, čerstvá rýha, jako by ji někdo v zoufalství vyškrábal nehty. A vedle ní ležel malý, železný klíč, který nepasoval do žádných dveří v celém domě.
Adam z Jasenice už nikdy v té tvrzi nenocoval. Opustil ji s pocitem, že zdi nechrání ty uvnitř před nepřáteli zvenčí, ale drží uvnitř něco, co se nikdy nesmí dostat ven.
Dnes už z té moci zbyly jen zříceniny a mohutné opěrné pilíře, které drží zbytek ohradní zdi. Kdo však sestoupá do tmy podzemních prostor a v tichu nasbrouzdá ucho k chladnému kameni, možná stále uslyší to pomalé, trpělivé škrábání prstů o zdivo.