Příběh: Drážní věžový vodojem
„Tady to končí, Matějí, víc už tě k tomu nepuštím!“ starý vrhatel Ondřej prudce přítáhl řetězy a kovové články s hlasitým cinknutím dopadly na vlhkou dlažbu.
Matěj se nezastavil. Ruka mu stále křečovitě svírala starý kousek pergamentu, který našel v knihovně svého otce. Vzduch kolem nich voněl po železe a studené vodě, která s monotónním rytmem kapala z trubek do hloubky. Byl rok 1902 a Slavonice se pomalu probouzely do nového století, ale u Drážního vodojemu se čas zdál být zastavený. Matěj hleděl nahoru, kde se věž ztrácela v mlze, a v očích mu plál neklid.
„Podívej se na ty znaky v kameni, Ondřeji,“ vyhrkl Matěj a ukázal na vyřezaná symboly hojnosti a ochrany, které zdobily základnu stavby. „Vždyť to nejsou jen ozdoby. Jsou to klíče. Kdoś tu nechal vzkaz, který nikdo z vás nečte, jenom tu vodu hýbete z místa na místo.“
Ondřej jen odfrkl a přitlačil si k hrudi těžký svazek klíčů. Jeho tvář byla jako vytesaná z žuly, vrásčitá a neústupná. „Voda má proudit do města, ne do tvé hlavy, chlapče. Jdi domů, než tě vyhodím za hradby.“
Matěj však věděl, že čekat musí. Když večer kleslo slunce a město utichlo, vrátil se. Nešel cestou, kterou chodili ostatní. Překradl se okrajem, kde se kdysi scházeli mladí muži k závodům v síle a obratnosti. Právě tam, v místě, kde se kdysi ozýval smích a křik diváků, teď vládlo mrazivé ticho. Cítil, jak mu chlad stoupá od země až do kotníků.
V climbě k vrcholku věže mu v uších začal hvízdat vítr. Každý krok po schodech zněl jako úder kladivem do kovadliny. Když dorazil k hlavní nádrži, zastavil se. Voda v ní byla nehybná jako zrcadlo, přestože v potrubí stále hlučelo. Uprostřed hladiny plavala malá, dřevěná schránka. Nebyla tam před hodinou.
Matěj natáhl ruku, aby ji vytáhl, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubky vody se ozval zvuk. Nebyl to šplouchání ani bublání. Byl to hlas. Jasný, čistý a tichý, který vyslovil jeho jméno. Hlas nezněl jako lidský, připomínal spíše ozvěnu v hlubokém jeskyní, která se vrací z míst, kam už dávno nikdo nechodil.
„Matěji, přines klíč z hloubky,“ ozvalo se z hladiny.
Chlapec ztuhl. Pohled mu sklouzl k symbolům prosperity vyrytým do stěn. V jednu chvíli mu přišlo, že se kamenné znaky mírně pohnuly, jako by dýchaly. Voda v nádrži najednou začala vířit, přestože nebylo žádné čerpadlo v chodu. Vznikl malý vír, který schránku pohltil a místo ní na povrch vyplavilo něco jiného. Byl to prsten z temného kovu s kamenem, který neodrážel žádné světlo, ale zdál se ho pít.
Matěj prsten zvedl. V okamžiku, kdy se kov dotkl jeho kůže, pocítil prudký proud tepla, který mu projel celým tělem až do špiček prstů. V hlavě mu zazněly obrazy města, jaké nezná – s hradbami, které byly vyšší, a s lidmi, kteří mluvili jazykem, který sice nerozuměl, ale který mu zněl domovně.
VHOD a vtom za ním zakřičel Ondřej. Starý vrhatel stál v ústech schodiště, v ruce držel lampu, jejíž světlo kmitalo. V jeho tváři nebyl hněv, ale čistý, nefalšovaný strach.
„Ty jsi ho našel,“ zašeptal Ondřej a jeho hlas se třásl. „My jsme tu věž postavili, abychom to uvnitř udrželi, ne abychom to vypustili ven. Teď už to nejde zastavit.“
Ondřej se nehnul z místa. Matěj stál u okraje vody s prstenem v dlani a vtáhl do nosu vůně starého papíru a vlhkého kamene. Pod nimi, v hloubce vodojemu, něco znovu zaklapalo, jako by se probudilo z dlouhého spánku.
Když se druhý den ráno Matěj probudil ve svém lůžku, prsten byl pryč. V dlani mu však zůstal hluboký, červený otisk ve tvaru onoho symbolu prosperity, který už nikdy nezmizel.
Kdo dnes hledá v kamenech Slavonice odpovědi, najde jen ticho a studenou vodu, která stále proudí tam, kde kdysi někdo zapomněl zavřít dveře do hloubky.