Příběh: Kostel svatého Víta (České Libchavy)

Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kapala na studený kámen podhůrka, zatímco v hrudi tlouklo srdce jako uvězněný pták. Matěj stál v šeru lodi, kde vzduch chutnal po starém prachu a studeném vápence. V ruce svíral těžký stříbrný pohár, který před hodinou vytrhl z rukou spícího služebníka v sousedním domě. Teď však nehledal cestu ven, nýbrž úkryt. Venku v noci vrzaly větve stromů a v dálce zněly kroky hlídky, která ho pronásledovala přes blátivé cesty Libchav.

Vrazil hlouběji do prostor, kde se špičaté oblouky gotického presbytáře zvedaly k temnotě jako kamenné prsty volající o pomoc. Zde, v nejstarší části chrámu, byl chlad tak hluboký, že Matějovi začaly mrznout prsty, přestože měl na sobě vlněný plášť. Zastavil se před oltářem a přitiskl se zády k chladné zdi. Ticho bylo tak husté, že slyšel vlastní dýchání a vzdálené kňučení psa někde za hřbitovními zdivy.

„Kde jsi, ty zloději?“ zazněl venku chraplý hlas, který rozřízl ticho noci.

Matěj zavřel oči a přitiskl ukradený poklad k hrudi. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z hloubi presbytáře, z místa, kde nehořela žádná svíce a kde nedošlo žádné světlo zvenčí, se začal šířit jemný, zlatavý jas. Nebylo to světlo ohně, spíše mírné žhavení samotných kamenů. Matěj ztuhl. Světlo se nešířilo plošně, ale tvořilo úzký pruh, který přesně mířil k jeho nohám.

Když se znovu podíval na svou zraněnou ruku, uviděl, jak se kapky krve na podlaze začínají chývat. Neutekaly do spár mezi kameny, ale snově se vznášely vzhůru, přitahovány k onomu neviditelnému zdroji světla. Matěj chtěl ustoupit, ale nohy měl jako z litiny. V tom tichu, které už nebylo prázdné, ale naplněné zvláštním bzučením, zaslechl šepot. Nebyl to hlas člověka, spíše zvuk větru v listích nebo vzdálené zvonění malého zvonečku.

„Vrať, co není tvé, a najdeš cestu domů,“ ozvalo se v jeho mysli, přestože rty nikdo nerozevíral.

Matěj se zachvěl. Pohled mu sklouzl k poháru. Stříbro v jeho rukou najednou začalo pálit, jako by bylo vytaženo z rozžhaveného ohniska. Křik mu uvízl v hrdle, když pocítil, jak ho horkost nutí pustit loutku. Pohár s duněním dopadl na dlažbu. V okamžiku dopadu se zlatavý jas rozsvítil do oslnivého záblesku, který na vteřinu vyplnil celý prostor a vymazal hranice mezi zdmi a nebesy.

Když zrak Matěje znovuzískal stabilitu, světlo bylo pryč. Byla tu jen tma a pach vlhkého kamene. Vstupní dveře se rozletěly a do lodi vtrhli muži s pochodněmi. Matěj nebránil se, když ho chytali za ramena a vrhali na kolena. Jen tak hleděl na pohár, který ležel na zemi. Všiml si však něčeho podivného. Krev z jeho rány, která před chvílí stékala po podlaze, byla pryč. Místo ní tam zůstal jen čistý, bílý prach, který tvořil dokonalý kruh kolem ukradeného předmětu.

Vězení a následný trest ho sice dostihly, ale Matěj už nebyl stejným člověkem. Celý zbytek života vyprávěl o noci, kdy ho v tichu gotického sboru někdo nebo něco přinutil k pravdě.

Kdo dnes prochází chladným prostorem presbytáře, může si všimnout, že některé kameny v podlaze jsou víc vyhlazené než jiné, jako by je po staletí hladila tisíce tichých modliteb nebo jedna jediná, nepochopitelná zkušenost.