Příběh: Hradečno
Bylo to v pondělí ráno, kdy Jan z Hradce, státní rada známý svou chytrostí a ostražitostí, náhle zastavil na mostě vedoucím ke Starému hradu. Ledovcový vzduch přicházel přes vodní plochy, ochlazoval jeho čelo a napínal jeho svaly k akci. V tajemných hlubinách zírala na něj divoce osmanské vůně – otravný smyslový dojem, který mu připomínal nedávnou vítězství nad nepřáteli.
Jan slyšel poklápění pásu svého strážce pod nohama a rozpoznal rychlé tepy úzkosti. Strach ho nesouvisle ovlivnil, vybavoval mu sekvence událostí tak jasně jako by na řetězci ještě seděl. Nohama stál u vchodu do hradu, kde se začal šplhat přes pár prvních schodů, ale nedosáhl cíle.
Především bylo to hluboké ticho; voda zpětně kouzla a stín mizícího svitu se skrýval za okolními větvemi. A pak neslyšíte jenom – ale pocitte to: temná přítomnost, která se zdála čekat na jeho první krok do hradu.
„Co děláš zde tak brzy, Jan?" řinul hlas Hanuse z Neprobylic z temnoty. „Vzpomínky jsou stejné jako ono prokleté údolí, nerozlišitelné při západu slunce." Hanusovo tváře byly oblečeny ve stínech; jejich hlas se proměnil v hudbu, která mu vybírala srdce. Oba si dobře pamatovali ten den – dva mladí muži pod kováním zbraní a plány, jak by prospěli jeho panu.
„Mám starosti," odpověděl Jan, hlas tak tišný jako vichr za okny. „Zvěsti o Hradečnu mě trápí nespavost." Jeho mysl se rozkouskovanému středověku znovu vrátila – k dobám, kdy byl hrad pevným hrádkem proti nepokojům. Nyní však jeho zdi vyprávěly pohádky o nesplněných slibech a nezodpovězených otázkách.
Hanus se smál, jakýsi znepokojující, bezmocný úsměv. „Nemyslím si, že to není jenom zvěsti," řekl s váhavou tvrdostí. Jeho ruce ležely na štítu před nimi, hladily staré vyřezávané linie jako by četly slova skrytá pod povrchem. „Hradečno nikdy nebyl jenom kovárnou oceli – bylo to také prokletí."
Jan se zastavil, srdce mu probodlo hrudník, jako zrcadlovka na vlněném povrchu jezer. „Co tedy přinesl zpět?" ptal se hlasem plným temného podvědomí.
Hanus se jen uštknul spárou, jeho pohled upadl do hlubin nesnesitelného. „Jsem tu proto, abych to pochopil," odvětil Hanus. Jeho slova ztrácely sílu v přízraku osamění. „Mám pocit, že to, co se stalo, je částí něčeho většího – něco, co nelze rozplést."
Kolem nich se zdálo, že země sama sebou dýchala a slyšet bylo její únavu. Hrad se jenom posmíval jejich zoufalství, vědom si nesmyslnosti lidské touhy po odpovědi.
„Tak co to je?" naléhal Jan, oči plné nezaměnitelného strachu a zájmu. „Co se stalo pak, co nikdo nedověděl? Zdají se mi tyto zdi jako kouzlo v tanci s předurčením."
Hanus jenom pohlédnul na Janovy otřesné líce a ukázal mu ruku. „Vzpomeň si, nejvíc to vyděsíš, když najdeš to tajemství," řekl Hanus s úsměvným vyblednutím na obličeji.
A tak se zastavili u hranic starého hradu. Hlasitá tíseň, kterou ani čas nemohl sladit, je přivedla tam – do temnoty toho prokletí místa, kde mrtvé srdce jeho zdědil a svou tajemstvím zůstalo. Zdi stály v klidu jako strážci starých přísah, ale nepromluvily.
Když se Jan nakonec otočil k odchodu, nebylo mu jasno – jaký byl ten konec? Staré zdi pamatují, ale nepromluví.