Příběh: zámek Vizovice
„Utíkej, ty blázne, než tě uvidí stráž!“
Katarína přitlačila dlaně na ústa mladého muže, aby utišila jeho prudký dech. Stáli v hlubokém stínu tlustých zdí, které ještě před staletími tvořily klášterní cely, a nyní nesly váhu nového, přepychového sídla. Vzduchem se vznášela těžká vůně vlhkého vápna a rozkvetlých zahrad, která v noci získávala skoro sladký, omamný nádech.
Matěj se pokusil vyprostit z jejího sevření, ale Katarína ho přitáhla k sobě. Její hedvábné šaty šustily o hrubý kámen, zvuk, který v tichu noci zněl jako hřmění. Matěj nebyl šlechtic. Byl to syn místního tkalce, člověk s mozoly na rukou a očima, které viděly v Kataríně víc než jen dceru vlivného muže.
„Nenechám tě odejít jen tak,“ zašeptal Matěj a jeho hlas se třásl. „Tvá sestra říkala, že tě tvůj otec chce poslat pryč, do dalekého města, aby ses zapomněla na svou bláznovou touhu po mně.“
Katarína se od něj prudce odvrátila a hleděla k osvětleným oknům horního patra. Zlatavé světlo svíček vrhalo dlouhé stíny na chodby. Její otec, muž, který vložil do stavby tohoto domu tisíce zlatých, neznášel slovo milost. Pro něj byla Katarína jen šachovnicí, na které chtěl vyhrát společenský vzestup.
„Můj otec nevidí lidi, vidí jen majetek,“ odpověděla tiše. „Pokud tě najde v těchto zahradách, nebudou s tebou jednat jako s člověkem. Odvedou tě do žlebů, kde tě nikdo nenajde.“
Matěj ji chytil za ruku. Jeho prsty byly chladné, ale stisk byl pevný. „Pojď se mnou. Teď. Máme před sebou jen pár kroků k bráně a pak už nás nikdo nerozdělí.“
Katarína na něj pohlédla. V jejích očích se zrcadlil měsíc. Pomalu zvedla ruku a dotkla se tváře Matěje, přejela prstem po jizvě na jeho lícní kosti. V ten moment se z hloubi domu ozval prudký zvuk. Dveře do parku s hlučností kladiva dopadly o rám.
„Kataríno!“ zařval hlas jejího otce.
Dívka ztuhla. Matěj ji přitáhl k sobě a vtlačil ji do úzké niky mezi zdí a hustým křovím. Slyšeli kroky, těžké boty dopadající na dláždění. Světlo lucerny začalo prořezávat tmu, kmitat mezi stromy a blízkit se k místu, kde se schováli.
„Víme, kde jsi, ty malá zrádkyně!“ křičel otec. „Tvá pýcha končí právě teď. Zítra ráno odjíždíš.“
Katarína se podívala na Matěje. V jeho očích byla prosba, aby utekla s ním, ale zároveň i hluboký strach o ni. Věděla, že pokud bude dopřevést za bránu, riskuje život obou. Pokud zůstane, ztratí jediné srdce, které ji znalo skutečně.
„Běž,“ špitla Katarína a prudce ho odtlačila směrem k temnotě parku. „Běž a nikdy se sem nevracej. Slibuj mi to!“
„Neopustím tě!“
„Slibuj!“ vyhrnula z ní to s takovou silou, že Matěj na okamžik ztuhl.
V ten moment dopadla záře lucerny přímo na ně. Otec stál jen pár metrů od nich, tvář zkřivená hněvem, v ruce svíral bič. Matěj instinktivně vykročil před Katarínu, aby ji zakryl svým tělem, ale otec už signalizoval svým služebníkům.
Následovalo krátké, brutální přetlačení. Matěj byl srazem s zemí, jeho tvář dopadla do mokré trávy. Katarína křičela, snažila se k němu dopřít, ale dvě silné paže ji sevřely a táhly zpět do domu, pryč od muže, který pro ni znamenal celý svět.
Slyšela jen jeho poslední slovo, které se rozlehllo parkem jako rozsudek, než ho ztlumily zavřené dveře zámku.
Dnes, když procházíte tichými chodbami a díváte se na lsní lupy a drahé obrazy, všímejte si prázdných míst v zahradě. Říká se, že v noci, kdy je měsíc v úplňku, u jezírka s kamennými bojovníky stále stojí stín dívky, která nedokázala odejít, a čeká na dotek rukou, které znali jen práci a lásku.