Příběh: Trmice

„Kde jsi to schoval, Prokope? Kde je ten klíč!“

Hlas hrabě Nosticova rozsekl ticho sínů jako bič. Prokopev zraktvarteý obličej se v bliku zbledl a starý sluh se přisunul tělem k chladné stěně novogotického sínů. Vzduchem se vznášel těžký pach vlhkého kamene a čerstvé vápnové omítky, která v roce 1863 ještě stále vydávala svůj specifický, štiplavý pach novosti. Hrabě stál jen krok od něj, jeho boty z lakované kůže rytmicky tloukly o drahý koberec.

Prokop se netřesl, jen ztuhl. V dlani svíral malý kovový předmět, který mu pálil do kůže, i když byl ledový. Věděl, že pokud se nyní pohnu, bude pozdě. Pod nimi, v hlubokých základech, kde se nová stavba zakousla do země, ležely zbytky staré tvrze, pohřbené pod vrstvami prachu a zapomnění. Právě odtud ten klíč pocházěl. Nebyl určen pro žádné z nových zámků v tomto domě.

„Tady nic není, pane,“ vydechl Prokop a hlas se mu zlomil.

Hrabě se krátce, chladně zasmál. Pomalu se otočil k oknu, z którego byl vidět meandr řeky Bíliny. Voda v ní v té chvíli vypadala jako černý had, který se opatrně plazil kolem parku. Slunce klesalo a stíny věže se začaly prodlužovat přes trávník jako prsty, které chtějí něco dopadnout. Hrabě neřešil slova sluhy, místo toho začal prstem přejíždět po římsě okna, s takovou precizností, jako by hledal tajný spár.

„Vídeňský stavitel sice postavil zdi podle plánu, ale země pod nimi má vlastní paměť, Prokope. A ta paměť mi patří,“ řekl hrabě tiše, téměř šeptem.

Prokop cítil, jak mu zbezněly prsty. Vzpomněl si na noc předtím, kdy sestupoval do suterénu, kde se vlhkost z řeky prosakovala skrze kameny. Tam, v temnotě, kterou neprosvítil žádný kandeláb, našel něco, co tam být nemělo. Nebyla to jen krabička s klíčem, ale dopis, který zmiňoval jména, jež v rodovém stromě Nosticovců dávno zmizela. Jména lidí, kteří byli smazáni z historie, aby mohl tento nový, okázalý dům stát na čistém místě.

„Dej mi to, nebo tě nechám v té věži, až zapadne slunce,“ přikázal hrabě a prudce se k němu otočil.

V ten moment se v domě ozval zvuk. Nebyl to hluk, spíše hluboký, dunivý tón, který přišel ode dna domu. Jako by se v hloubce pohnulo něco obrovského a těžkého. Hrabě ztuhl. Jeho pohled se upřel na podlahu, jako by slyšel tlukot srdce v samotném kameni. Prokop neváhal. Využil momentu zmatení a vyběhl z místnosti. Běžel chodbami, které se v novogotickém slohu kroutily a zamyšlely, až vyrazil ven do parku.

Kruhový bazén se zrcadlil v šeru jako černé oko. Prokop zastavil u mostu přes náhon. Voda pod ním šuměla, ale v tom šumu slyšel šepot. Nebyl to vítr. Byly to hlasy, které zněly, jako by mluvily skrze vrstvy hlíny a vody. Podíval se zpět na hranolovou věž zámku. V jednom z horních oken, tam, kde byla balustráda, stál hrabě. Nepohyboval se. Jen díval.

Prokop klíč pustil. Kov s tichým plesknutím zmizel v temných vodách Bíliny. Věřil, že tím přeruší řetězec.

Když se však druhý den ráno probudil v commissionerské chatce na okraji parku, zjistil, že jeho postel je prázdná. V místnosti však nebyl sám. U okna stál muž. Měl na sobě šaty, které byly mokré, prosáklé řekou a plné řas, přestože v místnosti nepršelo. Muž neměl obličej, jen hladkou plochu kůže, a v ruce držel kovový klíč.

Hrabě byl v té době už mrtvý, nalezen v jedné z komnat s výrazem absolutního děsu v očích. Nikdo však nevysvětlil, proč v jeho uzavřené ruce byla svázaná stránka z dopisu, který Prokop nikdy nedokončil, a proč z hloubky základů zámku stále každou noc zní tiché, rytmické škrábání.

Voda v meandru řeky Bíliny stále nese tajemství, která se odmítají utopit.