Příběh: Zámek Frýdek
„Ustup, nebo ti rozsekám hrdlo dřív, než stihneš vydechnout!“
Křik mladého strážného srazil zdi úzkého hradního průchodu. Jeho meč se třesapně vznášel v mrazivém vzduchu, zatímco v dlaních pevně svíraly zimu i strach. Před ním stála Anežka, dcera knížeho Kazimíra, s prsty hluboko zakopanými do hrubého kamene hradby. Její šaty z těžkého sametu byly roztržené a znevázněné, ale hlavu držela vysoko, až se jí v očích zrcadlila šedá mlha stoupající z řeky Ostravici.
„Ustupte, vy hlupáku,“ odsekla, ač se jí třásly rty. „Vím, že on už tady je. Slyším ho v šumu vody.“
Za nimi se tyčily vysoké gotické zdi, které měly chránit hranici mezi Moravou a Slezskem, ale pro Anežku byly jen mřížemi zlaté klece. Vzduch voněl vlhkým vápencem a dýmem z krbů, které v hlubokých sálech hradu neustále plály. Z hloubky dvora se ozval kovový zvuk kování koní a dopady těžkých bot o zem.
„Kníže vám zakázal s ním mluvit, paní,“ zasyčel strážný a udělal krok vpřed. „Ten chlapec je jen synem řemeslníka z podhradí. Patří k blátu, ne k těmto zdivům.“
Anežka ne odpověděla. Místo toho se prudce otočila k okraji ostrohu. Právě v tu chvíli se z mlhy pod hradbami vynořila štíhlá postava. Byl to Jan. Neměl na sobě zbroj ani drahé látky, jen hnědou vlněnou tuniku, která byla nasáklá vlhkostí řeky. V ruce držel malý svazek divokých růží, které v tomto mrazivém časevním období kvetly jen zázivem.
„Anežko!“ jeho hlas byl tichý, ale v tichu hradního dvora zazněl jako úder zvonu.
Dívka se vrhla vpřed, ignorujíc meč strážného, který jílem rozsekl látku na rameni. Jan natahl ruku vzhůru, jeho prsty se téměř dotekly jejích. V ten moment se však z hradní brány ozvalo hřmění. Kníže Kazimír, s tváří tvrdou jako kámen, ze kterého byl hrad postaven, vyšel dopředu v doprovodu svých mužů.
„Odveďte toho šlemace do žlebů,“ rozkázal kníže chladným hlasem, který nesnesl námitku. „A ty, dcero, se nauč, že hranice nejsou jen mezi zeměmi, ale i mezi lidmi.“
Jan neprosíval. Jen se podíval Anežce do očí. Nebyla v nich žádná prosba, jen slib. Když ho vojáci začali táhnout pryč, Jan vytrhl jednu z růží a s neuvěřitelnou přesností ji vrhl vzhůru, přímo k nohám Anežky. Květ dopadl do prachu a zbarvil šedý kámen jasnou červenou.
„Budu tě čekat u vody, kde se potkáváme!“ vykřikl, než mu těžká brána hradu s ohlušujícím duněním zaklapla před očima.
Anežka klesla na kolena. Prsty se dotýkaly okvětních lístků, které byly stále teplé, zatímco zdivy kolem ní vyzařovaly led. Slyšela, jak voda v Ostravici pod nimi neustále teče, odděluje a spojuje, stejně jako ty zdi, které ji nyní oddělily od jediného člověka, kterého chtěla mít po boku.
Kníže ji nechal v té chvíli v tichu. Jen dopředu poslal sluhy, aby vyčistily z hradního dvora zbytky květů a prach. Anežka však v tu noc nešla do svých komnat. Stála v nejvyšším okně věže a hleděla dolů na tmavou pásku řeky. Věděla, že Jan se nevrátí jako žebraj, ale že jednou se pro ni vrátí jako někdo, kdo už nebude muset střídat pohledy s kamenem hradeb.
Dlouhá léta poté, když se hrad měnil v zámek a gotické špičáky střídaly renesanční arkády, lidé v okolí Frýdku vyprávěli o dívce, která každou noc v zimním mrazu stála u okna a hledala v mlze červenou barvu růže.
Kdo dnes projde chodbami zámku a přiloží ucho k nejstarším, vlhkým zdivům jižního křídla, uslyší v šumu větru tichý pláč, který nikdy nenalezl svou cestu k řece.