Příběh: Zámek Hrubšice
„Uteč pryč, dokud jsou brány otevřené a stráže v mrazivém ranním vzduchu dřiví!“
Hanuš přitiskl dlaně k tváři Anežky, až jí zrudly líčka. Jeho prsty voněly po čerstvém vápně a prachu z kamene, který s ostatními řemeslníky v posledních letech hloubil a tesal do stěn tohoto nového sídla. Anežka se nepohnula. Jen zabořila prsty do hrubé látky jeho košile a přitáhla si ho k sobě, až cítila horký dech na svých rtech.
Kolem nich se v tichu rozléhal zvuk kapiček rosy padajících z okapů do prázdného nádvoří. Vzduch byl hustý a studený, s příchutí vlhkého síně a dýmu z krbů, které už dávno vyhasly. Nad jejich hlavami se tyčily arkády, jejichž oblouky v šeru připomínaly zkamenělé žebra obřího zvířete. Toto místo, které Berchtold Bohosud z Lipé budoval jako svůj hrdý domov, bylo pro něho i pro ni jen zlatou klecí s otevřenými dveřmi.
„Kudy odejdu, abychom se znovu našli?“ zašeptala Anežka a její hlas se třásl jako list v podzimním větru.
Hanuš se podíval k severnímu portálu, kde se v šeru rýsovaly bosované sloupy. Věděl, že pán z Lipé už dávno odcestoval do Moravského Krumlova a že toto sídlo, stále nedokončené a pusté, je nyní v rukou přísných správců. On byl jen synem kamenika, člověkem, který v kameni hledal řád, zatímco Anežka byla dcerou muže, jenž zde spravoval hospodářské záležitosti. Mez mezi nimi byla hlubší než základy samotného zámku.
„Počkej mě u starého dubu na okraji vsi. Přijdu pro tebe, jakmile dopíšu poslední řadu kamenů v severním křídle,“ slíbil jí a v očích se mu zaleskily slzy, které však nenechal dopadnout.
Anežka se od něj prudce odtrhla, když z hloubi sálů zazněl kovový zvuk klíčů v zámcích. Rychle se srazili dlaněmi v tichém srozumění a ona zmizela v šeru chodby, její šaty šustily o studené dlažby. Hanuš zůstal stát uprostřed dvora. Díval se na nedokončené stěny, na prázdná místa, kde měla být okna, a věřil, že každý položený kámen ho přibližuje k okamžiku, kdy bude moci být s ní navždy.
Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce. Hanuš pracoval s neúnavnou vervou. Každý tesaný ornament, každá vyhlazená hrana portálu byla pro něj modlitbou za její návrat. Ale stavba se táhla. Zámek, který měl být brzo hotov, se stal místem nekonečného čekání. Berchtold Bohosud se nevrátil, aby dům dokončil jako své hlavní sídlo, a budova začala ztrácet svůj původní význam. Proměňovala se v úřad, v byty pro nižší úředníky, v místo, kde se vzpomínky pomalu obalovaly prachem.
Hanuš se vrátil k dubu mnohokrát. Vrátil se i poté, co jeho ruce zhrubly a ztratily sílu. Vrátil se, když už v Hrubšicích nikdo nepamatoval na mladého kamenika, který miloval dceru správce. Anežka však nepřišla. Povíraly se, že její otec ji nutil za manžela z bohatšího rodu a že ji odvezl daleko do hor, kde nebylo slyšet zvonění z místních kostelů.
Když Hanuš poprvé v životě přestal pracovat s kamenem, vrátil se k zámku. Stál u toho bosovaného portálu, který sám pomáhal tvořit. Dotkl se chladného povrchu a zavřel oči. Cítil, jak mu pod prsty pulzuje život stěn, které nikdy nebyly plně obydleny láskou, ale jen povinností a správou.
Zůstal tam stát, až ho obklopil šer. Věděl, že i když jsou zdi dokončeny, v prostoru mezi arkádami zůstal prázdný kout, který nikdo nedokáže vyplnit.
Kdo dnes projde tichým dvorem v Hrubšicích a přiloží ucho k chladnému kameni severního křídla, může zaslechnout tiché šeptání jména, které vítr už dávno smazal ze všech záznamů.