Příběh: Zámek Lhotka
„Uteč s mnou, než nás najdou u rybníka!“ Hanuš utáhl šněbování své lněné košile a pevně stiskl ruku Anežky, jejíž prsty třesaly jako listy v podzimním větru. Stáli v hlubokém stínu tlustých zdí, kde vlhkost z mokřin pronikala až do kostí a vzduchem se vznášel těžký pach tlejících listů a stojaté vody.
Anežka se prudce zastavila a její pohled sklouzl k vysokým oknům, za kterými v horních komnatách svítily svíce. Tam, v sálech zdobených bílým štukem a luskem drahých kamenů, ji čekal život, který jí byl určen. Byla dcerou z rodu Perglárů, zrozená do světa lůžek s hedvábím a lůvů v okolních lesích. Hanuš byl jen synem z místního dvora, mužem s mozoly na dlaních a srdcem, které tlouklo v rytmu země, kterou obojí kopali.
„Můj otec mě už zítra zasnoubí s panem z Tachova,“ šeptala Anežka a její hlas zněl jako praskání suchých větví. „Pokud nás teď chytí, neuvidíš už nikdy slunce nad těmito kopci.“
Hanuš ji přitáhl k sobě tak silně, až slyšeli společný tlukot srdcí. V dlaních držel malý stříbrný křížek, který jí kdysi tajně vyrobil z kousku nalezeného drátu a víry, že svět může být spravedlivý. „Mám koně připravené za sýpkou. Překročíme hranice, najdeme místo, kde nebude mít zájem žádný pán, jen my dva.“
Anežka se podívala na své jemné ruce a pak na hrubé prsty Hanuše. V ten moment se z hloubi domu ozvalo prudké zavolání a zvuk kovovýchvůtů o kamennou dlažbu. Stráže vyjely z dvora. Světlo pochodní rozráželo tmu a vrhalo na zdi dlouhé, tančící stíny, které vypadaly jako prsty sahající po jejich krku.
„Běž!“ vykřikl Hanuš a strčil ji směrem k bráně. „Já je zdržím u rybníka, ty běž k lesu!“
Anežka zaváhala, její šaty se zapletly do trní u okraje vody. Když se otočila, viděla, jak Hanuš vběhl přímo do cesty strážů. Slyšela tvrdý dopad dřeva na maso a tlumený výkřik, který se okamžitě ztratil v šumu okolních luhů. Neuviděla, jak ho srazili k zemi, jen viděla, jak do bláta dopadl onen malý stříbrný křížek.
Nedokázala udělat další krok směrem k volnosti. Zastavila se, zabořila prsty do mokré hlíny a v tichosti, kterou př interrupts jen vzdálené kňučení psa, se vrátila zpět. Neutekla do lesa, ale vstoupila zpět do domu, kde ji čekal život z kamene a mlčení.
Roky plynuly a zámek v Lhotce rostl, zdobněl a měnil svou tvář. Anežka se stala paní domu, která v sálech s krásnými stropy nikdy nesmála. Její tvář ztuhla jako mramor a její oči se vždycky dívaly k východní části dvora, kde kdysi stála sýpka. Každý večer, když slunce zapadalo za Tachov, vyšla na terasu a hleděla na rybník, který obklopoval budovu jako temné zrcadlo.
Nikdy nepromluvila o tom, proč odmítla sňatky ostatních šlechticů a proč zůstala sama, obklopená jen tichem svých komnat. Její jediným společníkem byl čas a pomalý rozklad starých vzpomínek. Před smrtí nechala vytesat sochu svatého Jana Nepomuckého, aby stála jako strážce nad místem, kde se jedna cesta rozdělovala na dvě.
Dnes, když člověk prochází chladnými klenutými místnostmi přízemí, může pocítit zvláštní chlad, který nemá nic s tlustými zdmi. Je to ticho ženy, která zůstala v domě, ale její duše nikdy neopustila blátivý břeh u rybníka.
Kdo se však v tichosti přikloní k podstavci sochy svatého Jana, možná uslyší v šumu větru tiché volání jména, které v žádné z knih rodů Perglárů nikdy zapsáno nebylo.