Příběh: Zámek Přestavlky (Přestavlky)
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí biskupovi muži!“
Katarína přitlačila dlaně k ústům své sestry, aby utišila její prudký dech. Stály v hlubokém stínu křídla nově vybudovaného domu, kde se ještě čerstvá omítka mísila s vůní mokrého vápna a l ঘরের vápenného prachu. Nad nimi se tyčila mansardová střecha, která měla být symbolem moci rodu Vratislavů, ale pro ně byla v tuhle chvíli jen vysokou zdí oddělující je od svobody.
Katarína cítila pod prsty drsnou strukturu štukových ozdob, které právě dokončili řemeslníci. Byla dcerou stavitele, dívkou, která znaly každý kout tohoto nového sídla, každou tajnou škvíru v základech. Ale její srdce nepatřilo kamenným sochám ani baroknímu ztřpyrnění. Patřilo Matějovi, synovi Prostého sedláka z okolních luk, který právě teď stál v hustém stínu cizokrajních stromů v parku a s vy≐řenýma očima hleděl k oknům horního patra.
„Nikdy mi neodpustí, že jsem sem přišla,“ zašeptala Anežka a její hlas se třásl jako list na větru.
Katarína neodpověděla. Její pohled byl upřený na Matěje. Pevně sevřela v ruce malý lístek papíru, na kterém byla jen jedna věta, napsaná rychlým, neohrabaným písmem. Byla to slib, že ji odvedou pryč, hlouběji do lesů Středočeského kraje, tam, kde neplatí tituly ani biskupovy zákazy.
„Tady,“ ukázala Katarína na úzkou mezeru mezi zdí a hustým keřem. „Tudy vyjdete z dvora, aniž vás někdo spatří z rizalitu. Matěj na vás čeká u severního okraje.“
V tu chvíli se z chodby ozval zvuk těžkých bot. Pravidelné, sebevědomé rány o dlažbu. Byl to zvuk moci, zvuk řádu, který nezná soucit. Katarína prudce strčila sestru do křoví a sama se přitiskla k chladné zdi. Zavřela oči a v nose cítila pronikavý pach vlhkého sádrového povrchu.
Když kroky utichly, vyběhla z úkrytu. Její šaty se zachytly o trn, látka s hlasitým prasknutím povolila. Nevšímala si toho. Doběhla k Matějovi, který ji chytil za ruce a přitáhl k sobě. Jeho dlaně byly drsné od práce na poli, voněly po hlíně a borovicovém jehličí.
„Musíme jít teď,“ vydechl Matěj. „Můj otec už připravil vůz u brzku, ale biskupovi lidi už hledají každého, kdo se blížil k novým komnatám.“
Katarína se na okamžik otočila zpět k budově. Ten bílý, okázalý dům s jeho línými křivkami a bohatým štukem vypadal v šeru jako nádherná klec. Věděla, že pokud odejde, už se sem nikdy nevrátí. Její otec, stavitel, by ji vyškrtal ze svého života. Ale když pohlédla do Matějových očí, viděla v nich svět, který nebyl z kamene a vápna, ale z živého tepu země.
„Slibuj mi, že mě nenajdou,“ řekla a její prsty se křečovitě sevřely kolem jeho zápěstí.
Matěj ji polibil do čela, krátce a naléhavě. „Kdo hledá v palácích, ten zapomíná hledat v hlubokých lesích.“
Když se však otáčeli k odchodu, z okna jednoho z křídel se ozvalo ostré zakřičení. Světlo lampy prořízlo tmu a dopadlo přímo na ně. Katarína ztuhla. Slyšela, jak se za nimi zavírají těžké dveře a jak vyběhli muži s meči.
Matěj ji neopustil. Zahlodil se před ní, aby jí zakryl ústup, a vteřinu poté se ozval hlučný dopad těl do prachu. Katarína vzkřikla, ale ruka jejího otce, která se objevila zpoza rohu budovy, ji prudce chytila za rameno a vtáhla ji zpět do bezpečí tísňových schodů.
„Tady zůstaneš, dcero,“ řekl otec tichým, zlomeným hlasem. „Tady budeš v bezpečí. On už ne přijde.“
Katarína se nenechala vtáhnout dál. Vytrhla se a zůstala stát v prázdném prostoru mezi parkem a zdí. Dívala se, jak odvedají Matěje pryč, do tmy, ze které se už nikdo nevrátil.
Od toho dne Katarína nikdy neopustila prostor zámku. Stala se stínem v jeho chodbách, tichým přítomkem, který znal každý kout budovy, ale přestal vnímat její krásu. Všechny ty lůčky, lísteny a zdobné obloučky byly pro ni jen pomníkem někoho, kdo zůstal venku v trávě.
Říká se, že v tichých hodinách, když vítr vznáší vůni cizokrajných dřevin z parku až do nejvzdálenějších pokojů, lze slyšet tiché pláči ženy, která stále stojí u okna a hledí na severní okraj lánů, kde kdysi zmizela jediná cesta k jejímu štěstí.