Příběh: zámek Nové Zámky (Nové Zámky)

„Utekli jsme, Anežko, utekli jsme z tohoto světa, který nás nechce!“

Jakub přitiskl tvář k chladnému kameni hrubé zdi a prudce zatajil dech. V dlaních svíral ruku Anežky, jejíž prsty byly ledové a třesoucí se. Nad nimi, v horním patře Nových Zámků, duněly těžké kroky vojáků a křik v němčině rozrážel ticho chodby. Vzduchem se vznášel pronikavý pach vlhkého vápence a dýmu z dohořelých pochodní, který se mísil s vůní jarního Labe stékajícího hluboko pod návrším.

Anežka se opřela hlavou o jeho rameno. Její hedvábné šaty byly roztrhané a ušpiněné od prachu z renesančních sálů, které její otec, pan z Valdštejna, nechal s takou pýchou zvednout. Nyní však byl ten prostor pastí. Jakub, syn místního stavitele, který znal každou spáru v základech i každý tajný průchod v přídomku, ji táhl hlouběji do stínů.

„Můj otec vás zabije, Jakube. Nejen vás, ale i každého, kdo vám pomohl,“ zašeptala Anežka a její hlas zněl jako praskání suchých listů.

Jakub se k ní otočil a v šeru viděl jen lesk jejích očí. Chytil ji za bradu a přitiskl ji k sobě tak silně, až mu v hrudi bušilo srdce jako uvězněný pták. „Konec je v lese. Jakmile překročíme hradby a svaníme do údolí k Vestřevi, nebudou nás už najít. Přísahám ti na svou krev, že tě nenechám v této zlaté kleci.“

V ten moment se dveře na konci chodby rozletěly s ohlušujícím třeskem. Světlo pochodní dopadlo na stěny a vykreslilo dlouhé, hrozivé stíny. Anežka vyhrbla tělo a zakryla si ústa dlaní, aby nevyprskla v pláči. Jakub ji pevně držel za ruku a táhl ji směrem k úzké škvíře v zdi, která vedla do zapomenutých sklepů.

Cesta dolů byla sálavá a strmá. Vzduch zde byl těžký a pachutný, nasycený plísní a starým vínem. Každý jejich krok zněl v tichu jako úder kladiva. Když konečně vyrazili ven do noční rosy, chlad je udeřil do tváří jako bič. Nad nimi se rýsoval obrys zámku, který vypadal v měsíčním světle jako bílý přízrak hlíčící nad řekou.

„Podívej se na něj naposledy,“ řekl Jakub a zastavil se na okraji návrší.

Anežka pohlédla vzhůru. Viděla okna své komnaty, kde zůstaly její knihy a sny o životě, který nikdy nebyl její. Pak se podívala na Jakuba. Jeho tvář byla špinavá, ale v očích měla pevnou víru, kterou v žádném šlechtickém dvoře nenajšla. Bez slova se k němu přitulila a zapívala se do jeho hrudi, zatímco za nimi v zámku začaly zvonit zvony, ohlašující ztrátu dcery a zradu společenského řádu.

Utíkali skrze hustý křoví, trhali si šaty a kůži, dokud nebyli v bezpečí hlubokých lesů. Jenže válka, která právě začínala otřást seznamy panství a majetky, je brzy rozdělovala. Jakub byl odvlečen do vojska jako jeden z mnoha, zatímco Anežka zůstala v úkrytu u prostých lidí, čekající na každé prasknutí větve, které by znamenalo jeho návrat.

Nikdy se už nevrátila do sálů svého otce. Říká se, že v noci, když vítr z Labe dopadne přímo na zdi zámku, lze v prázdných chodbách slyšet tiché, zoufalé volání jména, které v žádné z oficiálních kronik tohoto domu nikdy nezaznamenali.