Příběh: zámek Planá
„Ustup, nebo ti přiselu lomu v kůži nechám stopu, kterou ti žádný lékař nesmaže!“
Hanuš sevřel rukojeť meče tak silně, až mu zbělely klouby. Stál v úzkém průchodu mezi masivními kameny hradb, kde vlhký chlad stínů pronikal až k kostem. Před ním, v paprsku světla dopadajícího z vysokého okna, stála Agata. Její šaty z jemného lnu byly roztržené a špinavé od prachu, ale oči měla jasné a neústupné. Mezi nimi stál její otec, pan Dobrohost, jehož tvář připomínala vytesaný žulový blok.
„Tady končí tvá cesta, synu kováře,“ pronesl Dobrohost hlasem, který zněl jako drcení štěrku. „Myslíš si, že pár naučených slov a odvaha v boji z tebe dělají muže hodného mé dcery? Jsi jen prach pod mými botami.“
Hanuš neuhnul. Půvahu vzduchu plnil pronikavý pach spáleného dřeva z krbů a starého železa, které v hloubi hradu neustále tloukly kladiva. Agata vykročila vpřed a položila ruku na rameno otce. Její prsty se třásly, ale hlas byl pevný.
„Otče, on není jen kovářem. On je jediným, kdo vidí ve mně člověka, nikoliv jen vyznášení v listině o sňatku!“
Dobrohost se krátce a chladně zasmál. Prudkým pohybem odrazil dceru stranou a přistoupil k Hanušovi tak blízko, že cítil pach silného vína a staré kůže. „Láska je luxus pro ty, kteří nemají zodpovědnost za hrad a země. Ty odejdeš teď, nebo tě vyhodíme z těchto bran v řetězech.“
Hanuš pomalu pustil meč. Zvuk dopadu olovy a oceli o kamennou dlažbu zazněl v tichu síně jako výstřel. Klesl na kolena, ale ne z poddanosti. Sáhl do zaňho vnějšku a vytáhl malý předmět z černého železa, pečlivě vykovaný do tvaru pletence dvou provázaných stonů. Položil jej na studenou zem k nohám Dobrohosta.
„Nežádám o tvůj souhlas, pane,“ řekl Hanuš a zkoumal své prázdné dlaně. „Žádám jen o to, aby tvá dcera věděla, že moje slib přetrvá i tehdy, když mě vymažeš ze své paměti. Tento prsten nezná stavů, zná jen pravdu.“
Agata vyhrkla tlumený zvuk, něco mezi vzdychem a pláčem. Dobrohost prsten pohledal s odporem, pak ho špičkou boty odkopl do tmavého kouta chodby.
„Vypad z Plané, než ztratím trpělivost,“ vyrazil Dobrohost.
Hanuš vstal. Nepohlédl na otce, ale na Agatu. Nedotkl se jí, jen na vteřinu přimhouřil oči. Byl to pohled, který říkal víc než tisíc prosb. Bez slova se otočil a začal stoupat k bráně. Každý jeho krok zněl těžce, jako by s sebou táhl celé své naděje.
Agata stála nehybně. Sledovala jeho záda, dokud nezmizely v jasném světle vnějšího dvora. Pak se pomalu sklonila k zemi. Prsty hledaly v prachu a stínech ten malý kousek černého železa. Když ho našla, přitiskla si ho k rtům a zavřela oči.
Dobrohost ji sledoval s mrazivým klidem. „Je pryč, Agato. Teď se vrátíš do svých komnat a zapomeneš, že takový člověk někdy existoval.“
Agata však neotáhla ruku. Prsten pevně sevřela v dlani, až jí do kůže vryly hrany kovu. V ten moment se v hloubi hradu ozval hřmění hromu a první těžké kapky deště začaly bubnovat do kamenných hradeb.
Hanuš nikdy nenávratil. Historie hradu v Plané sice zaznamenala jména velkých pánů a mocných rodů, ale zapomněla na kováře, který nechal své srdce vytesané do železa. Jenže některé věci se nevymažou ani staletími.
Kdo dnes prochází tichými chodbami, kde kdysi stál gotický palác, může pocítit zvláštní chlad v prstech, jako by právě teď v dlaních svíral kousek studeného, neústupného železa.