Příběh: kostel svaté Anny a svatého Jakuba Většího

Krev z rozbitého rtuťového skla mu stékala po prstech a barvila bílou krajku manžety do sytě rudé. Matěj z Hanušovic stál uprostřed osmiúhelníkové lodi a zíral na střepy, které s hlasitým cinknutím rozbil o mramorovou dlažbu. V ruce držel dopis, který měl být spálen, nikoliv přečten. Pravda o zpronevěraných penězích z biskupova pokladu, která v něm vyvrásala poslední tři roky, ho konečně dovedla sem, do ticha Staré Vody, kde se vzduch chvěl vůní tlejícího vosku a starého dřeva.

Kolem něj se vznášel prach, který v paprscích světla připomínal korošivé sítě. Matěj se rozhlédl. Prázdnota chrámu ho tiskla k zemi. Každý jeho dech zněl jako řev v tomto prostoru, který byl stvořen pro modlitby tisíců, nikoliv pro jednoho zdradce. Přišel sem hledat klid, nebo možná trest, ale našel jen své vlastní zrcadlo v podobě hlubokého ticha.

Klesl na kolena. Tvrdý kámen mu prořízl kalhoty, ale on to nevnímal. Před ním stála malá, polychromovaná soška svaté Anny. Ta malá postava s dítětem v náručí ho pozorovala s výrazem, který nebyl ani odsuzující, ani milosrdný. Byl to pohled věčnosti, který v Matějovi vyvolal křeč v hrdle. Zvláštní chlad, který v tomto srpnovém horku vnikal až do morku kostí, ho nutil třást se, přestože v kostele bylo srazové horko.

„Vezmi si to zpět,“ vydechl Matěj a hlas se mu zlomil. „Všechno, co jsem ukradl, všechno, co jsem zničil. Jen mi řekni, kam mám jít, abych přestal slyšet ten křik v hlavě.“

V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize o víře není popsáno. Světlo, které dopadalo z horních oken, se náhle zlomilo. Paprsek se neprotáhl rovně, ale zakroutil se jako živý had a dopadl přesně na rány na jeho rukou. Matěj vyjekl, když ucítil prudké, pálivé teplo, jako by ho někdo dotkl rozžhaveným železem. Zamžmýral a zakryl si zranění, ale když ruku znovu rozvinul, krev byla pryč. Místo otevřených ran tam zůstaly jen čisté, hladké jizvy, které vypadaly, jako by tam byly desítky let.

Zatuhl. Srdce mu tlouklo až v krku. V tichu chrámu se najednou ozval zvuk, který nemohl být lidský. Byl to tichý, rytmický šepot, připomínající šumění tisíců křídel, který se odrážel od stěn osmiúhelníku. Šepot neunesl slova, ale pocit. Byl to pocit absolutního vyčištění, jako když prudký déšť smyje prach z cesty.

Matěj vzhlédl k sošce. Zdálo se mu, že se koutky úst svaté Anny mírně pohnuly. Nebyl to úsměv, spíše uznání. V ten moment pochopil, že jeho hřích nebyl smazán, ale byl uznán a přeměněn v něco, s čím se bude muset naučit žít. Vstal, pomalu a s nově nalezenou tíhou v ramenou. Dopravil střepy skla do kouta a dopis, který ho tak dlouho mučil, položil k nohám sošky.

Když opouštěl chrám a procházel klenutými ambitami, cítil na zádech pohled, který ho neopustil ani poté, co zavřel těžké dveře. Cesta zpět do Olomouce mu trvala dny, ale on už nebyl tím člověkem, který do Staré Vody přišel. V kapse nosil jen prázdno, v duši však zvláštní, nevysvětlitelný klid.

Dnes už v tom místě neznají Matěje, ani znají příběh o jeho zranění. Jen někdo, kdo vstoupí do tohoto osmiúhelníku v tichu léta, může pocítit ten stejný, nepřirozený chlad, který hřešího přivítal, a teplo, které ho nakonec osvobodilo. Některé otázky zůstávají bez odpovědí v mramorech a barokních obloučích, čekajíce na toho, kdo se odváží položit své břímě k nohám Matky Starovodské.