Příběh: kostel Nejsvětější Trojice v Hořovicích
„Všechno to zlato patří mně, ne těmým mnichům!“ vykřikl Jakub Veltrubský a s verví tasil meč, aby zastrašil své pomocníky, kteří s bedsnějšími tvářemi přenášeli bedny s mincemi do sklepa svého budoucího sídla. Jakubovi tloukl v žilách hněv i pýcha. Věřil, že je nejchytřejší muž v celém kraji, že hrabě Bernard Ignác Jan z Martinic je jen zastaralý šlechtic, kterého lze snadno klamat v účtech panství.
Vzduch v ulici byl hustý a chutnal po prachu z čerstvého kamene. Jakub stál na prahu svého nedostavěného domu, který měl být nejvýraznějším budovnesským dílem v Hořovicích. Naproti němu už vyrostly zdi nového chrámu Nejsvětější Trojice. Ten kostel, s jeho čistými liniemi a italským duchem, byl Jakubovi trnem v oku. Nebyla to jen stavba, byl to symbol řádu a čistoty, zatímco Jakubovo bohatství bylo postaveno na lži, krádeži a vykoukanosti.
Zatímco jeho muži pracovali, Jakub vyrazil ven z domu. Chtěl si zblízka prohlédnout loretánskou kapli, která se začínala rýsovat v areálu. Šel s hrdým krokem, ale v duchu ho žral neklid. V tu chvíli ho zasáhla vlnou prudká vymetaná zima, ačkoliv bylo léto. Zastavil se před portálem kostela. Vůně vyhaslého vosku a vlhkého vápna z vnitřku chrámu mu přepsala hrdlo.
Vstoupil dovnitř. V prostoru bylo ticho, které až fyzicky tlačilo na uši. Světlo pronikalo úzkými okny a kreslilo na podlahu dlouhé, šedivé pruhy. Jakub stál uprostřed lodi a s pohrdáním hleděl na prázdné lavice. V tu chvíli se z hloubi presbytáře ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu rozvibroval hrudní kost.
„Jakube,“ ozvalo se.
Ztuhl. Hlas nezněl jako lidský, ale jako ozvěna tisíce šepotů, které se spojily v jednu jedinou vůli. Jakub se prudce otočil, ale v chrámu nebyl nikdo. Jen on a prach tančící v paprscích slunce.
„Vše, co jsi vzal, se změní v kámen, pokud ho neobětuješ pravdě,“ zaznělo znovu, tentokrát přímo v jeho hlavě.
Jakub vybuchl smíchem, ale byl to suchý, nervózní zvuk. „Kdo to říká? Který z těch kajetánů si hraje na proroka?“ zakřičel do prázdna. V odpověď však nepřišel hlas, nýbrž prudký záblesk bílého světla, který ho oslepil. Na okamžik měl pocit, že podlaha pod jeho nohama zmizela a on padá do nekonečné hloubky, kde ho obklopovaly tisíce zlatých mincí, které se mu začaly v rukou měnit v těžké, studené kameny.
Vypadla z něj všechna pýcha. Klesl na kolena, a když dopadl na studenou dlažbu, pocítil v dlaních neuvěřitelný chlad. Třásl se celým tělem. V tu chvíli vrazil zrak do výškových klenb a uviděl tam něco, co tam být nemělo. Viděl obraz sebe sama, ale ne jako bohatého hospodáře, nýbrž jako stín, který v samotě pláče nad hromadou zbytečného kovu.
Když konečně vyběhl z kostela zpět na náměstí, svět vypadal stejně, ale on byl jiný. Jeho tvář byla šedivá a oči vypadlé. Podíval se na svůj honosný dům, na který byl tak hrdý, a najednou ho viděl jako hrob. Viděl v něm jen lži, které ho oddělily od lidí i od Boha.
Jakub Veltrubský už nikdy nevyslovil slovo o své převratnosti. Došel za hraběm Martinicem a s chvějícím se hlasem mu vyznal vše. Odevzdal každý groš, který ukradl, a s prosbami o odpuštění přiznal, že jeho dům nemá být sídlem hříšníka, ale útočištěm pro ty, kteří slouží vyšším cílům.
Hrabě ho sice potrestal, ale v jeho očích viděl poprvé úctu. Veltrubský dům se stal klášterem, kde později našli domov františkáni. Jakub však v tom místě už nikdy nehledal uznání.
Kdo dnes prochází kolem barokního portálu kostela Nejsvětější Trojice, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který kdysi srazil na kolena jednoho z nejmocnějších mužů města. Některý z kamenířů říká, že v tichých hodinách lze v lodi chrámu zaslechnout tiché pláče muže, který přišel o všechno, aby konečně našel klid.