Pověst: Barvířská 1
Podle místní pověsti skrývá starý dům na Barvířské ulici číslo jedna tajemství, jež sahají hluboko pod jeho kamenné základy — hluboko do nitra olomoucké půdy, kde ticho mluví hlasitěji než slova. Staří obyvatelé čtvrti vyprávějí, že pod cihlovou klenbou sklepa se táhnou úzké středověké chodby, jejichž konec nezná dnes nikdo živý. Kopaly je prý v dobách dávných ruky zoufalé i odhodlané, ruce měšťanů, kteří věděli, že přijde chvíle, kdy bude třeba zmizet.
Traduje se, že nejhůře bylo za švédského obléhání v polovině sedmnáctého věku, kdy dělové koule rýpaly do omítek jako hněvivé prsty a vzduch nad městem páchl spálenou smolou a strachem. Tehdy prý sloužily podzemní chodby pod Barvířskou jako útočiště nejen pro lidi, ale i pro to nejcennější, co Olomouc vlastnila. Nosily se tam svitky pergamenu, iluminované rukopisy z klášterních knihoven, votivní obrazy zabalené do vlněných pokrývek a drobné zlaté relikviáře, jež by jinak skončily v rukou drancujících vojáků. Zpěv duchovních hymen zhasínal dole v tmě jako svíčka za úplňku, ale i ten hluboký polohlasný šepot byl zárukou, že cosi podstatného přežije.
Říká se, že jeden ze strážců tohoto podzemního pokladu — starý pergameník, jemuž říkali Vavřinec Písař — odmítl vyjít ven ještě celý den po skončení obléhání. Seděl prý v tunelu se svíčkou v ruce a četl rukopisy jeden po druhém, jako by se bál, že světlo dne je zklame a rozsype je v prach. Když ho konečně přesvědčili, aby vystoupil, stál na prahu sklepa a díval se do sluncem zalité ulice s výrazem člověka, který se právě vrátil z druhého světa. „Dole," prý řekl jen tolik, „dole je paměť města."
Staří obyvatelé vyprávějí, že i v klidnějších časech si dům uchoval pověst místa mimořádného. V polovině devatenáctého století, když se celou Evropou šířilo horečnaté hledání nové krásy a staré minulosti, scházívali se v jeho klenutých místnostech básníci, malíři a hudebníci z celého olomouckého kraje. Přicházeli za soumraku, kdy dlažba Barvířské ulice ještě hřála od odpoledního slunce a vánek přinášel vůni dřeva od blízkých dvorů. Přinášeli s sebou svíčky, listy popsané básněmi a lahve moravského vína. Debatovaly se tam otázky o smyslu paměti, o povinnosti umění vůči minulosti, o tom, zda city lze zachytit do slov tak spolehlivě, jako pergamen zachytí inkoust.
Jedna z pověstí praví, že právě při jednom takovém večeru přečetl neznámý básník verše, jež prý popsal ony podzemní chodby tak živě, jako by je sám procházel se svíčkou v ruce. Verše se nikdy nenašly zapsané, ale jejich ozvěna prý v domě zůstala — ve způsobu, jímž starý dům drží ticho, ve způsobu, jímž jeho stěny absorbují zvuky ulice a vracejí je ztlumené a skoro zbarvené jinak.
Barvířská 1 je tedy v olomoucké tradici místem dvojí paměti: té kamenné, viditelné v renesančních a barokních tvarech průčelí, a té skryté, která leží pod dlažbou a dýchá temnotou starých tunelů. Pověst o tomto domě říká, že některá místa si nesou v sobě celé vrstvy lidských osudů — ne jako muzeum, ale jako živý organismus, jenž pamatuje. A kdo v noci přiloží ucho ke zdi Barvířské, tvrdí někteří starousedlíci, může slyšet vzdálené echo kroků těch, kdo nesli dolů svitky, aby zachránili slova.