Příběh: Historické centrum Českého Krumlova

Vít se zaťatými zuby sevřel rukojeť dýky, zatímco se mu pod podrážkami kožených bot smýkalo vlhké kamení úzké uličky. Nad hlavou mu v husté mlze, která se valila od řeky Vltavy jako přízračný příboj, nejasně prosvítal obrys nově budovaného hradu, jehož stěny vypadaly, jako by je někdo otesal z jednoho kusu skály. Právě v tuhle chvíli, kdy se město teprve rodilo z divočiny a dřeva, se tu stalo něco, co nikdo z místních nedokázal vyslovit nahlas.

Před ním stála postava oděná v kutně, která nebyla ani černá, ani hnědá, ale měla barvu popela po dohořelém ohništi. Neznámý muž nepoužíval nohou k chůzi; zdálo se, že se nad dlažbou vznáší jen pár prstů vysoko. Vítovi ztuhla krev v žilách, když ucítil pronikavý pach spáleného jehličí a vlhké hlíny, který se v ostrém, mrazivém vzduchu šířil od cizincových zad. Vít se zastavil. Jeho dech se měnil v husté obláčky páry, které se okamžitě rozplývaly v dusivém tichu, v němž utichl i štěkot psů u nedalekého brodu.

„Nepřibližuj se k té bráně,“ zašeptal cizinec, aniž by se otočil. Hlas zněl jako drcení kamene o kámen.

Vít, který byl jakožto správce rožmberského panství zvyklý na lecjakou vzpouru, teď jen neschopně sevřel jílec. Cizinec zvedl ruku a ukázal směrem k hlubokému příkopu pod budoucími hradbami. Tam, kde měly být jen hromady suti, se náhle v měsíčním světle zaleskly dvě obrovské, jantarové oči. Nebyl to vlk, nebyla to šelma, kterou by Vít kdy spatřil. Byla to živá hmota temnoty, která se pomalu převalovala v propasti, jako by čekala na povel k útoku.

Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla skrytá v hlubokém stínu kápě, ale v místě očí mu žhnuly drobné plamínky, připomínající uhlíky v kovářské výhni. „Tady se rodí věčnost, Vítek z Krumlova,“ pronesl cizinec a jeho slova se odrazila od studených zdí jako ozvěna z hlubin země. „Ale věčnost má svou daň. Ta stvoření, co jsem sem dnes přivedl, nebudou hlídat hrad před lidmi. Budou hlídat lidi před tím, co se pokusí vylézt z těchto skal, až bude město stát v plné slávě.“

Vít se pokusil vykročit vpřed, ale nohy ho neposlouchaly. Jako by ho k zemi přikovala neviditelná síla. Sledoval, jak cizinec udělal jediný krok a zmizel v naprosté tmě mezi nedokončenými zdmi. V tu chvíli se z hlubokého příkopu ozvalo hluboké, dunivé zavrčení, ze kterého se Vítek orosil studeným potem. Nebylo to zvířecí hrdelní zvuk, ale spíše skřípění tisíců malých koleček a mechanismů, jako když se otáčí soukolí, které ještě nebylo vynalezeno.

Když se ráno rozednilo a slunce ozářilo novou věž, Vít se probudil na stejném místě. Kolem něj vládlo ticho. Žádný cizinec, žádné stopy v blátě. Jen hluboko v příkopu se pohnulo něco mohutného a temného. Vít se podíval na své ruce; byly špinavé od popela, přestože v okolí nebylo žádné ohniště. Od toho dne se vyhýbal pohledu do příkopu a každou noc, když slyšel z hradu zvláštní, rytmické skřípění, zavíral okenice tak pevně, až mu dřevo praskalo pod prsty.

Dnes, po staletích, se lidé procházejí kolem hradního příkopu a hledí na medvědy, kteří tam tiše přecházejí. Sledují ty staré oči, které vypadají, jako by znaly celou historii tohoto místa od samého počátku. Nikdo se však neptá, proč se v hradním divadle, když je v noci největší ticho, ozývají zvuky mechanismů, které nikdo neobsluhuje, a proč je stín věže za úplňku vždy o něco delší a temnější, než by podle všech zákonů přírody měl být. Možná je to jen ozvěna starého příslibu, který Vítek kdysi slyšel, a možná někde pod kamennou dlažbou stále čeká ten cizinec v popelavém rouchu, až se mechanismus věčnosti konečně zastaví. Stačí jen přijet a zaposlouchat se do skřípění, které se nese historií Krumlova až k vašim nohám.