Příběh: Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy

Hrubé prsty starého Hynka drtily hrst mechu, zatímco se jeho pohled zasekával na pni, který ještě před úsvitem neměl na kůře vyryté žádné znamení. Vlhký, těžký vzduch jizerských bučin, prosycený pachem tlejícího listí a chladné pryskyřice, se nehýbal, jako by i sám les zadržel dech v očekávání dalšího úderu železa. Hynek nebyl sám; za jeho zády se krčili dřevorubci a zírali do šera mezi kmeny, kde se sluneční paprsky lámaly o šedou borku prastarých velikánů jako o sloupy zapomenuté katedrály.

Před okamžikem se ozvalo praskání, které netrhalo dřevo, ale znělo jako lámané kosti, a pak ticho, které bylo hlubší než jakákoliv noc. Hynek se vzpřímil, v kloubech mu zapraskalo, a ukázal na kmen, na němž se nyní rýsovaly hluboké, čerstvé vrypy. Nebyly to záseky sekery. Byly to tvary připomínající písma, jež nepatřila žádnému mnichu z blízkého kláštera ani kupci, který by tu zabloudil s nákladem soli. Byly ostré, geometricky přesné a z jejich hloubky vytékala míza, hustá a tmavá jako ztuhlá krev.

Jindřich, mladík, jehož ruce se dosud třásly po celonoční hlídce, přistoupil blíž, ale okamžitě ucouvl, když ho do tváře udeřil závan mrazu, který v tomto ročním období nedával smysl. Vzduch kolem kmene vibroval nízkým, sotva slyšitelným tónem, který rozvibroval zuby v ústech a nutil k nevolnosti. Hynek vytáhl tesák, ne aby se bránil, ale aby odsekl kus kůry, pod níž se podle legend skrývalo srdce hory. Jenže čepel se zastavila těsně před povrchem, jako by narazila na neviditelnou stěnu z tvrdého ledu.

Z hloubi lesa se ozvalo zahoukání, které nebylo sovou. Byl to zvuk trubky, vzdálené, tlumené, ozývající se ze směru, kde se tyčily nejvyšší srázy, kam lidská noha za celá pokolení nevkročila. Všichni muži v tu chvíli padli na kolena. Nebyla to modlitba, byl to instinktivní ústup před něčím, co přesahovalo jejich chápání světa, kde gotické klenby teprve začínaly růst k nebi a kde síla lesa byla jedinou skutečnou vládkyní.

Hynek se nepohnul. Zíral na vrypy, které se před jeho očima začaly pomalu uzavírat, jako by se strom sám hojil z útoku, který na něj nikdo nepodnikl. Viděl, jak se hrany zářezů spojují, kůže buku se vlnila jako maso a pohlcovala ony podivné znaky, až zbyla jen hladká, šedá plocha. V tu chvíli pocítil dotek na zátylku, jako by se ho někdo dlouhými prsty lehce dotkl, aby ho varoval, nebo snad pozval dál. Když se otočil, za jeho zády nebyl nikdo, jen řady kmenů, které vypadaly, že se těsně před jeho pohledem pohnuly a změnily své postavení.

Ten večer se nikdo z nich neodvážil vrátit do vsi. Zůstali u ohně, který odmítal hořet jasným plamenem a místo toho jen doutnal v namodralých kouřových kruzích. Hynek do konce svého života nepromluvil o tom, co přesně viděl v momentě, kdy se vrypy v kůře naposledy zachvěly, ale každou noc, když vítr z hor přinesl chlad, se díval směrem k hřebenům. Věděl, že ten les nepatří lidem, že je to jen dočasné útočiště pro ty, kteří se odváží hledat odpovědi v místech, kde se čas láme o prastaré kořeny.

Ráno našli jen prázdnou mýtinu a stopy, které nevedly pryč, ale končily přesně tam, kde začínala neprostupná hradba stromů. Dnes, když člověk vstoupí do těchto míst, cítí na kůži stejný mráz a v uších mu zazní tón, který nelze popsat, jen ho cítit v samotné dřeni kostí. Kdo chce vědět, co tehdy Hynek zahlédl v hloubce kmene, musí se vydat tam, kde buky stále mlčí, a čekat, až se les rozhodne, že mu odhalí svou tvář.