Příběh: Staré Město
Krev na dlažbě u Juditina mostu ještě nezaschla, když se Oldřich z Vřesovic naklonil nad černou hladinu Vltavy a spatřil tam něco, co mu zastavilo dech. Nebyla to odraz jeho tváře, ani vlnění způsobené nočním větrem, který si pohrával s cáry jeho vlněného pláště. Z hlubin řeky k němu vzhlížela postava v šatu, který se v pražských ulicích nikdy neobjevil, s očima zářícíma jako dva uhlíky v kovářské výhni.
Oldřich prudce ucouvl, až jeho boty skříply o mokré kameny. V okolí se rozprostíralo ticho, přerušované jen vzdáleným štěkotem psů od hradeb budoucího města. Ještě před chvílí tu stál obchodník Eberhard a horlivě gestikuloval směrem k nedalekému tržišti, kde se rodilo nové Havelské město, ale nyní bylo místo prázdné. Zůstala jen pohozená kožená brašna a zmatený pocit, že se čas na okamžik zastavil.
Vzduch náhle ztěžkl pachem spáleného jalovce a vlhkého kamene. Oldřich cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku, když se hladina řeky podivně zakroutila. Z vody nevystoupila ruka, ale zvuk – hluboký, kovový tón, jako když se udeří do obrovského zvonu, který však v Praze nikdo neodlil. Ten tón se mu zavrtal přímo do spánků a otřásl celým tělem. Nebyl to hlas, nebyla to píseň, byl to příkaz, kterému nerozuměl, ale který ho nutil k pokleknutí.
Kde se vzal ten cizinec? Vždyť v osadách kolem podhradí se každý znal podle tváře i podle řemesla. Každý dům měl svého pána, každá ulička svůj příběh. Ale tohle místo, kde se kamenné základy nových domů teprve zakusovaly do země, jako by dnes v noci otevíralo průchod do světa, který nebyl z masa a kostí. Oldřich se pokusil vykřiknout, přivolat stráže od brány, ale hrdlo měl stažené neviditelnou rukou.
Pohled do vody ho stále nepouštěl. Postava se v hloubce začala měnit. Obrys tváře se rozpadl na geometrické tvary, jako by někdo skládal hvězdy na hladinu řeky. Oldřich viděl podivné stroje, které se točily v nekonečném kruhu, viděl město, které vypadalo jako to jeho, a přesto bylo jiné – vyšší, bohatší, plné světel, která nepotřebovala knot ani olej. Byla to vize budoucnosti, nebo jen klam způsobený únavou z dlouhé cesty?
Když se konečně odvážil znovu podívat, hladina byla klidná jako zrcadlo. Juditin most se tyčil nad řekou ve své kamenné majestátnosti a v dálce začínalo svítat. Oldřich zůstal sedět na zemi, ruce zaťaté do studené dlažby. V brašně, kterou tam obchodník zanechal, nenašel mince ani zboží. Uvnitř leželo jen drobné mosazné kolečko s vygravírovanými symboly, které nedávaly žádný smysl – znaky, které vypadaly jako dráhy nebeských těles, jež nikdo na obloze ještě nespatřil.
Když se o několik dní později vrátil na stejné místo, nenašel už nic, jen prach a stavební ruch dělníků, kteří začínali vyměřovat další řadu domů. Ptal se kupců, ptal se mnichů, ale nikdo o žádném cizinci nevěděl. Jako by se událost stala v jiném čase, v jiné realitě, která se jen na zlomek vteřiny otřela o tyhle pražské břehy.
Oldřich z Vřesovic tehdy odešel z Prahy a už se nikdy nevrátil, ale ten mosazný předmět si odnesl s sebou jako břemeno. Dodnes mnozí tvrdí, že když člověk stojí na staroměstských březích v hodině, kdy se noc láme v den, může v tichosti řeky zaslechnout ozvěnu onoho podivného kovového zvuku. Město roste, věže rostou do výše a kameny se vrství jeden na druhý, ale pod povrchem Starého Města stále dřímá tajemství, které čeká, až ho někdo odhalí v odrazu vltavské hladiny. Pokud tam půjdeš, dívej se pozorně do vody – možná právě tobě se zjeví to, co Oldřichovi zůstalo skryto za horizontem času.