Příběh: Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči

Krev na mých prstech nebyla moje, ale ten pocit chladu, který se mi šířil od konečků nehtů až ke kořeni jazyka, patřil bezpochyby mně. Jakub, mladý písař z Třebíče, nehleděl na cestu, když se prodíral úzkým průchodem mezi domy ghetta, kde se stěny zdály být tak blízko u sebe, že se téměř dotýkaly. Vzduch byl těžký pachem vlhkého kamene a slaného potu. Před chvílí se to stalo. V kryptě pod bazilikou, kam se vydal hledat útočiště před bouřkou, narazil na cizince, jehož tvář byla schovaná pod kapucí z hrubého sukna. Ten muž se nepohnul, jen ukazoval na opukové sloupy, na nichž se pod vlivem mihotavého světla svíce zdálo, že se vytesané postavy svatých začínají hýbat.

Jakub tehdy vytáhl dýku, ne z nenávisti, ale z čirého děsu, když spatřil, jak z kamenných spár vytéká temná, hustá tekutina, která voněla jako staré hroby. Cizinec se jen tiše zasmál a zmizel v šeru, jako by se stal součástí stěny samotné. Nyní, když se Jakub blížil k židovskému hřbitovu, slyšel za sebou kroky, které neodpovídaly jeho vlastnímu tempu. Byly těžké, pomalé a zněly, jako když se o sebe třou dva kusy opracovaného kamene. Zastavil se u jednoho z náhrobků, jehož jméno bylo dávno vymazáno erozí času, a přitiskl dlaně na studený kámen.

V ghettu se svítilo jen v málo oknech. Lidé v Třebíči věděli, že když se nad bazilikou zatáhne obloha způsobem, který připomíná barvu modřin, je lepší nevycházet. Jakub se otočil. U cesty, kde končila zástavba a začínal strmý svah k řece, stál ten samý muž. Nyní však kapuce spadla. Pod ní nebyla lidská tvář, ale jen odraz měsíce v hladkém, leštěném opukovém povrchu, který vypadal jako maska bez očí. Jakub chtěl vykřiknout, ale v hrdle ho pálilo sucho, jako by právě spolkl hrst vápencového prachu.

Co jsi zač, zašeptal Jakub, a jeho hlas se ztratil v šumění větru, který se proháněl úzkými uličkami. Postava se nepohnula, ale v tu chvíli se celé ghetto rozeznělo zvukem, který nikdo z místních nikdy nedokázal popsat. Nebyl to zvon, nebyl to pláč, spíše jako kdyby se samotná země pod Třebíčí snažila vydechnout po staletích zadržovaného dechu. Jakub viděl, jak se z hřbitovní půdy začínají zvedat stíny, které se vlnily jako kouř a směřovaly přímo k bazilice. Jako by se kamenní svatí v kryptě vraceli zpět do svých hrobů, nebo snad naopak – jako by se ti, kteří v nich odpočívali, konečně rozhodli vyjít ven.

Jakub se rozběhl zpět k domům, ale cesta, kterou před minutou přišel, zmizela. Namísto ní stála jen vysoká zeď, která vypadala, jako by tam stála od počátku věků. Uvnitř domů utichl veškerý hluk. Žádný křik, žádný pláč, jen hrobové ticho, které bylo děsivější než jakýkoliv hluk. Jakub se svezl k zemi, zády se opřel o hrubou omítku a zavřel oči. Když je po dlouhé době otevřel, první sluneční paprsky olizovaly vrcholky baziliky a ghetto bylo prázdné. Nikde nebyla krev, nikde nebyla ta podivná postava. Jen na kamenném prahu sousedního domu našel Jakub malý, dokonale opracovaný úlomek opuky, který byl teplý, jako by v něm ještě před okamžikem tlouklo srdce.

Od toho rána Jakub nikdy nepromluvil. Často ho však bylo vídat, jak sedí na kraji hřbitova a prsty přejíždí po náhrobcích, jako by hledal ten jeden, který mu té noci odpověděl na jeho otázku. Lidé v okolí si o něm šeptali, ale nikdo se ho neodvážil zeptat, co tehdy v kryptě skutečně viděl. Mnozí říkali, že jen zešílel z osamělosti, jiní se však začali vyhýbat bazilice po setmění a raději obcházeli židovskou čtvrť velkým obloukem. Dnes, když se vracím na toto místo, slyším pod vlastními kroky ozvěnu, která mi připomíná ten podivný, kamenný zvuk. Opuka v základech baziliky stále dýchá a nikdo, kdo se na ni přijde podívat, si nemůže být jistý, zda se příběh té noci nezačne psát znovu, jakmile se slunce skloní k obzoru a stíny se začnou natahovat ke zdem ghetta.