Příběh: Africké muzeum Dr. Emila Holuba
Prsty pana Františka se roztřásly, když v šeru nově dokončeného sálu sevřel mosaznou kliku vitríny a zjistil, že je odemčená, přestože klíče od všech expozic nosil v hluboké kapse kabátu pouze on. Vzduchem v sále, kde ještě doznívala vůně čerstvé omítky a vyleštěného travertinu, se rozléhalo tiché, rytmické syčení, jako by se kdesi za stěnou s modelem Viktoriiných vodopádů nadechoval obrovský plaz. František, správce, který na tento den čekal dlouhé roky, ztuhl. V Holicích bylo dubnové odpoledne roku 1966 chladné, ale v této hale, obklopené bílým kamenem, jako by se teplota náhle vyšplhala k nesnesitelnému žáru rovníkové Afriky.
Pustil kliku a udělal krok zpět. Světlo z vysokých, svisle členěných oken dopadalo na podlahu v ostrých pruzích, které krájely prostor na kusy. Uprostřed sálu, přímo pod zavěšenou markýzou, stál muž v dlouhém, lehkém plášti, který do muzea rozhodně nepatřil. Nepřišel vchodem, to František věděl jistě – alarm by se ozval, dveře byly zajištěné. Cizinec stál zády k němu a prstem přejížděl po skleněném obalu osobních věcí manželů Holubových, jako by sklo nebylo pevnou překážkou, ale jen mlžným oparem.
Dovolte, pane, muzeum je dnes pro veřejnost uzavřeno, vypravil ze sebe František, ale hlas mu přeskočil a zanikl v ozvěně haly.
Cizinec se nepohnul, jen hlavu mírně naklonil ke straně. V tom tichu, které následovalo, se ozval zvuk, jenž tam neměl co dělat: vzdálený, hluboký tlukot bubnů, který se nešířil z reproduktorů audiovizuální projekce, ale jako by vycházel přímo z podlahy pod jejich nohama. František cítil, jak se mu ježí chlupy na rukou. Ten muž nebyl jen návštěvník. Měl na sobě prach z cest, které dávno skončily, a z jeho šatů vycházela vůně vysušené savany a koření, která se mísila s pachem muzejní čistoty.
Kdo jste? zeptal se František znovu, tentokrát tišeji, a udělal další krok vpřed.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla v šeru jen nejasným obrysem, ale oči, ty zářily intenzivním, téměř horečnatým jasem. Ukázal rukou směrem k vitríně, kde ležely drobné předměty z Holubových výprav. Nevybral si však žádnou z cenností, jen prázdné místo mezi zápisníky. Tam, kde mělo ležet něco, co se během stěhování z fary do nové budovy záhadně ztratilo – malá, vyřezávaná figurka, o které se v inventárních knihách raději vůbec nepsalo.
To, co hledáte, není věc, pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drolící se písek. Je to vzpomínka na místo, které odmítá zůstat v minulosti.
František chtěl namítnout, že figurka byla ztracena při požáru radnice před jednadvaceti lety, že se rozplynula v kouři a popelu, ale slova mu uvízla v hrdle. Viděl, jak se cizincova ruka, průsvitná a bledá, noří do skla vitríny. Sklo se nezlomilo, nezaznělo žádné tříštění, jen se prohnulo jako hladina rybníka, do které někdo hodil kámen. Cizinec z té neviditelné hloubky vytáhl malý předmět, který v dlani slabě pulzoval zlatavým světlem.
V tu chvíli se ozval ostrý zvuk technického zázemí – projekce se zapnula, světla v sále se rozzářila naplno a model vodopádů začal vydávat svůj pravidelný hukot. František na okamžik zavřel oči, oslněn náhlým jasem. Když je znovu otevřel, sál byl prázdný. Cizinec zmizel, vitrína byla opět pevně zamčená a na jejím povrchu nezůstal jediný otisk prstu.
František se roztřesenýma rukama opřel o chladný travertin stěny. V muzeu bylo ticho, jen zvuk umělého vodopádu připomínal, že svět venku stále existuje. Když se večer vracel domů, stále cítil na kůži to nepříjemné horko a v uších mu dozníval rytmus bubnů. Nikomu o tom neřekl, bál by se, že ho zavřou do blázince. Ale od toho dne, kdykoliv procházel kolem té konkrétní vitríny, měl pocit, že se za sklem něco lehce pohnulo, jako by tam někdo trpělivě čekal na to, až se muzeum po zavírací době ponoří do tmy.
Dodnes, když se v hale setmí a návštěvníci odejdou, zdá se, že se v odrazu oken mihne stín muže, který nikdy neodešel. Zastavte se v Holicích, projděte si bílé chodby a zkuste se podívat do vitrín tak pozorně, aby se vám na okamžik zdálo, že sklo před vámi měkne a vrací vám to, co jste si mysleli, že je dávno ztraceno v prachu historie.