Příběh: Arcibiskupský zámek Kroměříž
Prsty Kryštofa se zařezávaly do hrubé omítky, zatímco se snažil utišit zrychlený dech, který se v chladném nočním vzduchu měnil v obláčky páry. Pod ním se v šeru rozprostírala zahrada, přízračně klidná a tichá, jako by i stromy zadržovaly dech před tím, co mělo přijít. Zářijový vítr přinesl vůni tlejícího listí a vzdálený pach kouře z městských komínů, jenž se mísil s ostrou, kovovou pachutí strachu.
„Musíš odejít, dřív než stráže obejdou severní křídlo,“ zašeptala Magdalena a její ruka, studená jako mramorové obložení zámeckých sálů, sevřela jeho zápěstí.
Kryštof se otočil. Magdalena stála ve stínu arkád, šaty z těžkého brokátu splývaly k zemi jako tekuté stříbro v měsíčním svitu. Její oči, obvykle zářící jako drahokamy v biskupských sbírkách, byly nyní jen dvěma temnými propastmi, v nichž se zrcadlila bezvýchodnost jejich situace. Otec, muž pevný jako základy nového zámku, který se pod rukama architektů teprve začínal tyčit do výše, už vydal příkaz. Magdalena měla být do svatodušních svátků zasnoubena s hrabětem, jehož vliv mohl zajistit arcibiskupství přízeň u vídeňského dvora.
„Nezůstanu tady, abych sledoval, jak z tebe dělají oběť na oltář politiky,“ vyhrkl Kryštof a jeho hlas, ač ztlumený, se odrazil od kamenných zdí. „Pojď se mnou. Koně čekají za Mlýnskou branou. Za úsvitu můžeme být pryč, dřív než se Karel z Lichtensteinu probudí k dalšímu dni svých ambiciózních plánů.“
Magdalena se odtáhla a její pohled sklouzl k oknům sálu, kde se ještě před pár hodinami tančilo. „Díváš se na ty zdi, Kryštofe? Jsou to vězení vybudovaná z moci a zlata. Myslíš, že nás nechají zmizet? Rodina by nás našla dřív, než bychom přejeli řeku Moravu. A co víc, co by se stalo s tebou? Tvé jméno by bylo smazáno ze všech záznamů, tvá rodina by přišla o úřad i střechu nad hlavou.“
Kryštof udělal krok k ní, ale ona ucouvla, jako by ho spálila. Vzduch mezi nimi ztěžkl, nasycený nevyřčenými slovy a tíhou povinnosti, která byla v tomto kraji starší než samotné základy zámku. V dálce se ozvalo dunivé bouchnutí – hlídka vyměňovala směnu. Kovové klepání bot o dlažbu se přibližovalo.
„Vezmi si tohle,“ řekla Magdalena a vložila mu do dlaně medailon. Kov byl horký, jako by v sobě uchoval žár její kůže. „Je v něm vyryto datum, kdy jsme se poprvé setkali pod korunami stromů v Podzámecké zahradě. Až se jednou vrátíš a já tu nebudu, najdi místo, kde se barvy obrazů v galerii lámou v odpoledním slunci. Tam najdeš odpověď na to, proč jsem nemohla odejít.“
„Magdaleno, ne,“ vydechl, ale ona už byla pryč. Zmizela v temném průchodu jako přízrak, zanechávaje po sobě jen slabou stopu levandulového parfému.
Kryštof tam stál, neschopen pohybu, zatímco kroky stráže sílily. Věděl, že pokud teď neodejde, stěny zámku ho pohltí stejně jistě, jako pohltily osudy stovek jiných, jejichž jména čas dávno vymazal z paměti. Vyskočil na římsu a spustil se do zahrady, do hustého podrostu, kde ho tma okamžitě obklopila jako laskavé objetí.
Když se o týdny později vrátil, zámek byl jiný. Zvonily v něm kladiva zedníků, vzduch byl plný prachu z opracovaného kamene a slibů o nové, velkolepé éře. Magdalena nebyla v žádné z komnat, její jméno nebylo v žádném seznamu hostů. Hledal ji v zahradách, u vodních ploch, kde se odrážela obloha, i v chodbách, kde se ozvěna jeho vlastních kroků vracela jako výsměch.
Dodnes, když zapadne slunce za věž arcibiskupského zámku a stíny v obrazárně se prodlouží tak, že zakryjí tváře na plátnech, návštěvníci občas na zlomek sekundy ucítí v chladném vzduchu závan levandule, doprovázený tichým, naléhavým šepotem, který jako by vycházel z nitra samotných zámeckých zdí.