Příběh: Bartošovický mlýn

„Jestli ten pytel mouky do zítřka nezmění barvu na zlatou, mlynáři, osobně dohlédnu na to, aby se tvé vodní kolo už nikdy neotočilo,“ zahřímal purkrabí z Hukvald a jeho prsty, obtěžkané masivními prsteny, bubnovaly o dřevěný stůl tak razantně, až se zrnka pšenice rozutekla po podlaze jako splašené blechy.

Mlynář Matěj, chlap jako hora, jehož tvář připomínala mapu vyrytou mozoly a moučným prachem, si jen klidně otřel dlaně do zástěry. Vzduchem v mlýnici se vznášela těžká, nasládlá vůně čerstvě namletého obilí, mísící se s chladným závanem od řeky Odry, která za stěnou neúnavně hnala dřevěné kolo. Matěj se podíval na purkrabího, pak na hromadu mouky a nakonec na stín, který se dloužil v koutě místnosti.

„Vaše urozenosti,“ pronesl Matěj hlasem, který zněl jako drcení kamene o kámen, „mlýn je místo boží a mlynář jen služebník vody. Pokud chcete zlato, musíte se modlit k slunci, ale pokud chcete mouku, která voní po štěstí, musíte mi dát čas, aby řeka promluvila.“

Purkrabí, muž s tváří rudou jako podzimní jablko, se ušklíbl. „Řeka mluví jen šuměním, ty hlupáku. Zítra přijdu. A běda ti, jestli to nebude zlato.“

Jakmile za šlechticem zaklaply těžké dubové dveře, Matěj se zasmál, až se mu třásl břuch. Z temného kouta vystoupila postava v otrhaném plášti. Byl to starý kovářský učedník Jura, který se v mlýně schovával před dluhy, o nichž se v celém kraji vyprávěly legendy. Jura v rukou držel hrst jemného žlutého pylu z jarních luk, který celý den sbíral v bažinách kolem řeky.

„Myslíš, že mu to stačí, mistře?“ zašeptal Jura a podal Matějovi plátěný pytlík.

„Stačí to na to, aby se mu v noci zdálo o bohatství,“ mrkl na něj Matěj. „A zítra, až sem vtrhne, bude tak oslněn vlastní chamtivostí, že si ani nevšimne, že ta mouka chutná stejně jako ta, kterou peče jeho kuchař každé ráno.“

Celou noc mlýnské kolo hučelo a stříkalo vodu do tmy. Uvnitř se mísila mouka s pylem a Matěj s Jurou se smáli, až se trámy otřásaly. Ráno se purkrabí vrátil, obklopen zbrojnoši, kteří se dívali na mlýnské stroje, jako by šlo o nástroje černé magie. Purkrabí vstoupil dovnitř, oči vykulené, a sáhl rukou do díže. Když vytáhl hrst bílo-žlutého prášku, který se v ranním slunci paprskem pronikajícím skrz okénko skutečně zatřpytil, jeho dech se zatajil.

„Je to zlato,“ zašeptal purkrabí, zatímco jeho zbrojnoši ztuhli v němém úžasu. „Jak jsi to dokázal?“

Matěj se uklonil tak hluboko, až se mu zástěra dotkla země. „Voda z Odry, pane. Je tak čistá, že v ní zrcadlí i ty nejtajnější sny. Stačilo jen nechat mlýn mlít v přesném rytmu tepu rybího srdce.“

Purkrabí, aniž by mouku zkusil, nechal své muže naplnit pytle a odjel, jako by vyhrál bitvu. Ještě ten samý večer se v celém panství roznesla zpráva o kouzelném mlýnu, který mění obilí v poklady. A zatímco se purkrabí doma pokoušel upéct chleba ze „zlaté“ mouky, Matěj s Jurou seděli na břehu řeky, pili pivo, které chutnalo jako nejlepší medovina, a sledovali, jak se hladina Odry vlní v měsíčním světle.

„Co když se vrátí, až zjistí, že to zlato v peci jen zčernalo?“ zeptal se Jura a nervózně se podíval na hlubokou, tichou řeku.

Matěj se napil a ukázal na jez, kde se voda tříštila o balvany. „Než se vrátí, bude mít jiné starosti. Lidé, kteří hledají zlato v cizích mlýnech, nikdy nemají čas dívat se, co jim roste pod nohama.“

Dodnes se v Bartošovicích říká, že kdo přijde k mlýnu za úplňku a pozorně naslouchá šumění Odry, uslyší v něm víc než jen vodu – uslyší smích člověka, který věděl, že největší bohatství není v tom, co se leskne, ale v tom, jak chytře dokážeš využít sílu, která ti protéká prsty. Pokud mi nevěříte, zajděte k řece sami a zkuste, jestli se vám podaří najít ten kámen, na kterém Matěj seděl, když se naposledy smál lidské hlouposti.