Příběh: Bašty 4
Kladivo dopadlo na dřevěnou desku stolu s takovou razancí, až se sklenka s vínem zakymácela a rudá tekutina potřísnila jemnou krajku ubrusu. Leopold von Richter, majitel textilních skladů, se ani nepodíval na tu spoušť. Jeho oči byly upřené na postavu stojící ve stínu pod vysokým klasicistním obloukem vchodu, kde se mísil pach čerstvé omítky s těžkou vůní vlhké země. Ten muž tam stál už třetí hodinu, nehnutě, jako by byl součástí kamenného zdiva, jež právě vyrostlo na místě, kde dříve stávala jen chatrná bouda obchodníka s kořením.
Proč jste mi ten vzkaz nechal na vnitřní straně dveří, když jste dovnitř nikdy nevstoupil, vyřkl Leopold a hlas se mu v prázdné hale podivně lámal o vysoké stropy.
Cizinec, oblečený v kabátě, který vypadal jako ušitý z látek, jež v Brně nikdo nikdy neviděl, se nepohnul. Jen jeho ruka, bledá a protáhlá, pomalu sklouzla podél stěny. V ten moment se v domě ozval zvuk, který připomínal vzdálené drcení jemného hedvábí, ačkoliv v celém prostoru nebyla jediná role sukna. Leopold ucítil na kůži náhlý, ledový závan, který voněl po levanduli a starém prachu, přestože venku panovalo parné odpoledne.
Přečtěte si jej znovu, pane Richtere, odpověděl muž a jeho hlas zněl jako šustění suchého listí. Přečtěte si jej, než se stíny u Ferdinandovy brány prodlouží natolik, že pohltí i základy tohoto vašeho nového impéria.
Leopold se vrátil ke dveřím. Na dubovém dřevě, na místě, kam se světlo zvenčí téměř nedostalo, spatřil nápis v jazyce, který připomínal němčinu, ale slova byla poskládaná do významů, jež nedávaly smysl. Byla to varování, nebo pozvánka? Když se prsty dotkl vyrytých písmen, cítil, jak pod nimi zeď pulzuje. Nebyl to rytmus srdce, ale spíše nepravidelné otřesy, jako by se dům snažil vyrovnat s něčím, co do něj bylo vloženo už při kladení základního kamene.
Cizinec najednou vykročil. Nepoužil však dveře. Prostě se rozplynul v prostoru mezi dvěma pilíři, jako když se inkoust vpije do savého papíru. Leopold vyběhl na ulici, křičel na kolemjdoucí, na vozky, kteří bičovali koně směrem k bráně, ale nikdo se nezastavil. Ulice byla plná hluku obchodníků a cinkání mincí, ale nikdo si nevšiml muže, který zmizel přímo před očima bohatého textilníka.
Leopold se vrátil dovnitř. Znovu a znovu chodil po hale, přikládal ucho ke zdi a snažil se pochopit, proč se dům, postavený tak pevně a klasicistně vznešeně, zdá být jen tenkou slupkou oddělující svět živých od něčeho, co v těchto místech přebývalo dávno předtím, než se zde začaly obchodovat první látky.
V noci se Leopold probudil v pokoji v prvním patře. Vzduch v místnosti byl tak hustý, že se mu špatně dýchalo. Na stěně, přímo naproti jeho posteli, se objevila nová trhlina. Nebyla to však prasklina v omítce. Bylo to přesné vyobrazení Ferdinandovy brány, jak ji viděl z okna, ale s jedním děsivým rozdílem – brána byla na obrázku zavřená, obehnaná řetězy, a za ní nebylo město, ale jen nekonečná, šedá prázdnota.
Když druhý den ráno služebná otevřela dveře, našla místnost prázdnou. Leopold von Richter zmizel beze stopy, stejně jako onoho dne cizinec. Na stole zůstal jen kus látky, na kterém byla vyšita mapa základů domu, ale s vyznačenou komnatou, o které nikdo nevěděl, že existuje.
Dům na Baštách 4 dodnes stojí, pyšný na svou architekturu a historii, ale ti, kteří v něm tráví noci o samotě, občas zaslechnou za stěnami šustění látky a cítí náhlý chlad, který nemá nic společného s venkovním počasím. Každý, kdo do těchto prostor vstoupí, může na stěnách spatřit stopy po nápisech, které se tam objevují a zase mizí podle toho, jak se mění světlo dopadající z ulice. Někde v hloubce mezi základy a stropy zůstalo cosi uzamčeno, cosi, co čeká, až někdo jiný rozluští vzkaz, který Leopold von Richter nikdy nedokončil. Stačí jen projít průčelím a naslouchat zdem, které si pamatují víc, než jsou ochotny přiznat.