Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Bezručova 26

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Bezručova 26
Smyšlený příběh

Příběh: Bezručova 26

Poslouchejte příběh
Příběh: Bezručova 26
❧

Prsty starého pána, říkejme mu pan Alois, se zarývaly do hrubé omítky věže tak pevně, až mu zbělely klouby a pod nehty se mu usadil prach staletí. Vzduch v Bezručově ulici byl toho večera prosycen těžkou vůní starého papíru a vlhkého kamene, jako by sama vila vydechovala vzpomínky, které odmítala pustit ven. Alois se nepodíval dolů, přestože cítil, jak se mu pod nohama chvěje základní kámen, jako by v hloubce pod ním bilo obrovské, kamenné srdce.

„Už zase to děláš, dědo,“ ozval se zpoza rohu hlas mladé dívky, která se v šeru zastavila a nespouštěla z něj oči. Byla to Barbora, vnučka, která se v Plzni objevila jen proto, aby vyřídila dědictví po příbuzném, o němž rodina raději mlčela.

Alois neodpověděl. Místo toho přitiskl ucho k chladnému kvádru v místě, kde se gotický oblouk lámal do romantického zdobení. Zevnitř domu se ozvalo tiché, rytmické klepání. Nebylo to tikání hodin, ani zvuk padající omítky. Bylo to jako úder perem o psací stůl, rozhodný a rychlý, následovaný šustěním papíru, které se rozléhalo v prostorách, jež měly být dávno prázdné a uzamčené.

„Slyšíš to?“ zašeptal stařec a konečně se otočil. Jeho tvář byla v šikmém světle pouliční lampy rozbrázděná hlubokými vráskami, které vypadaly jako mapa neprobádaného kraje. „On tu ještě dopisuje poslední řádky. Celá desetiletí se snažím pochopit, proč zrovna tuhle věž nechal postavit tak, aby se v ní zvuk šířil jako v ozvučnici varhan.“

Barbora udělala krok blíž, ale zastavila se. Z úzkého, špičatého okna nad nimi náhle vyklouzl pruh světla. Nebylo to světlo elektrické, ani odraz měsíce. Mělo barvu zašlého pergamenu a bylo tak husté, že se zdálo, jako by se dalo krájet. Dívka ucítila náhlý příval chladu, který jí vjel pod kůži a nutil ji stáhnout ramena. V tu chvíli se z věže ozvalo zřetelné, až fyzicky bolestivé zaskřípění pantů, přestože dveře byly zvenčí zablokovány masivním řetězem.

„Kdo tam je?“ vykřikla Barbora, ačkoliv věděla, že dům patří jen prachu a pavučinám.

Z věže se nevyřítila postava, ale vypadl list papíru. Snášel se k zemi tak pomalu, jako by ho nesl neviditelný proud teplého vzduchu, a nakonec přistál přímo u Barbořiných nohou. Alois se nepohnul, jen se díval na ten bílý obdélník, jako by se bál, že pokud na něj ukáže, kouzlo okamžitě pomine.

Barbora se sehnula. Papír byl na dotek podivně teplý, jako by ho právě někdo vytáhl zpod horké lampy. Když ho obrátila, její dech se zastavil. Na papíře nebyla slova. Byl tam jen jediný, precizně vykreslený půdorys věže, ale s jedním detailem, který v architektonických plánech nikdo nikdy neviděl: v srdci stavby byla zakreslena schránka, o které se v žádných listinách o Bezručově vile nikdy nepsalo. A pod tím nákresem byla inkoustem načrtnutá ruka, jejíž prsty směřovaly k jednomu konkrétnímu kameni v přízemí, přesně k tomu, na který Alois před chvílí kladl své dlaně.

„Slib mi, že se tam nevrátíš,“ zašeptal Alois, ale jeho hlas zněl spíše jako prosba o to, aby ona sama pochopila, co začala.

Než stihla odpovědět, světlo v okně pohaslo. Dům se opět ponořil do ticha, jen v dálce projelo auto a narušilo tu tíživou, téměř hmatatelnou nehybnost plzeňské noci. Barbora se podívala na dům, který teď vypadal jen jako obyčejná, byť podivně architektonicky cizorodá stavba. Přesto cítila, jak jí v kapse papír pálí u stehna.

Alois se otočil a pomalým krokem se vydal pryč, aniž by se ohlédl. Barbora tam zůstala stát, sama s nákresem, který v jejích rukou jako by začal pomalu blednout, jako by se chtěl vrátit do stěn, z nichž vypadl. Věděla, že když ten dům teď opustí, bude mít klidný život. Ale věděla také, že ten kámen v přízemí, který byl na nákresu označen, na ni čeká s odpovědí, kterou se nikdo jiný neodvážil hledat.

Střecha Bezručovy vily se tyčila nad městem jako mlčenlivý svědek, který neprozradí nic zadarmo, a každý, kdo projde kolem jejího prahu, musí učinit jediné rozhodnutí: buď zapomenout na to, co se mu mihlo před očima, nebo odložit vše, co dosud znal, a pokusit se pohnout kamenem, který drží tajemství zamčené v plzeňském podzemí.

✦
Příběh se váže k památce Bezručova 26 Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)