Příběh: Bezručovy sady
Pryč s tím, hoď to do hlubin, dokud nás nikdo nevidí! vyhrkl Oldřich, prsty se mu třásly tak prudce, že hliněná nádoba málem vyklouzla z jeho dlaní a roztříštila se o kořeny prastarého dubu, které se jako zakroucené prsty drásaly z černé země.
Jeho bratr, v obličeji bledý jako čerstvě vyprané plátno, se ani neohlédl. Místo toho zaryl motyku hlouběji do bahnité půdy pod hradbami, tam, kde se městský les setkával se stínem vysokých kamenných valů. Vzduch byl těžký, prosycený pachem tlejícího listí a štiplavým oparem, který se valil od řeky Moravy. V tom vlhkém šeru se nepohyboval ani jediný pták, jen ticho, které jako by tlačilo na ušní bubínky.
Oldřich znovu pohlédl na předmět, který před okamžikem vykopali. Nebyla to mince, ani zlomený meč, jak doufali, když se pod rouškou noci plížili k patě pevnosti. Byl to kovový disk, tepaný tak jemně, že i v tom mizerném světle měsíce, který se občas prodral skrz koruny stromů, zářil studeným, namodralým jasem. Na jeho povrchu nebyly žádné křesťanské symboly, jen nekonečné smyčky a tváře, které se zdály měnit výraz pokaždé, když na ně dopadl stín listoví.
Slyšíš to? zašeptal Václav, aniž by přestal kopat.
Oldřich ztuhl. Z hloubi lesa, přesně z míst, kde se dnes táhnou cesty Bezručových sadů, se ozvalo táhlé, hluboké hučení. Nebyl to zvuk větru v korunách, ani volání zvěře. Znělo to jako vzdálený zpěv, tisíce hrdel se spojily v jediném tónu, který vibroval přímo v kostech. Země pod jejich nohama se zachvěla.
Václav přestal pracovat. Pustil násadu a přitiskl dlaně k zemi. Jeho oči, rozšířené děsem, těkaly po tmavých siluetách stromů. Nejsme tu sami, Oldřichu. Tohle místo... tohle místo si pamatuje víc, než nám dovolili vědět.
Oldřich se pokusil disk odhodit, ale jeho prsty jako by k němu přirostly. Chlad z kovu se mu začal šířit do paže, až cítil, jak mu kůže na předloktí bělá a tuhne. Pokusil se vykřiknout, ale hrdlo měl sevřené neviditelnou rukou. V tu chvíli se zpoza kmene nejbližšího dubu vynořila postava. Nebyl to člověk, nebo alespoň ne takový, jakého kdy viděli v olomouckých ulicích. Byla to jen vysoká, průsvitná šmouha, která jako by odrážela světlo hvězd, jež na obloze ani nebyly. Postava se nepohybovala chůzí, ale plynulým proplouváním mezi kmeny.
Václav se vrhl na kolena a začal hrabat hlínu rukama, jako by se chtěl pohřbít zaživa. Dej to zpátky, křičel bezhlasně, jeho rty se jen zoufale pohybovaly. Musíš to vrátit tam, odkud to vypadlo, jinak se odtud nikdy nedostaneme.
Oldřich, hnán pudem sebezáchovy, který překonal i ochromující hrůzu, se rozmáchl. Celou silou mrštil disk zpět do vykopané jámy. Kov se ani nedotkl dna, prostě zmizel v hustém oparu, který se v té sekundě zformoval nad zemí. Celý les se náhle rozzářil, jako by někdo zapálil tisíce neviditelných svící. Světlo bylo tak ostré, že na okamžik vypálilo obrazy stromů do jejich sítnic. Pak nastala tma, hlubší a tíživější než předtím.
Když se Oldřich probral, ležel na boku v mokré trávě. Václav vedle něj nebyl. Nebyly tu stopy po motyce, nebyla tu žádná vykopaná jáma. Jen se kolem nich tyčily prastaré stromy, jejichž větve se v bezvětří podivně chvěly. Olomouc za hradbami spala, nevědomá toho, co se odehrálo na úpatí jejích valů.
Oldřich se vrátil do města, ale už nikdy nepromluvil. Celý zbytek života strávil tím, že vracel každou minci a každý kovový předmět, který našel v hlíně, zpět do země, kdekoli v okolí městských parků. Lidé si šeptali o jeho šílenství, o tom, jak se každou noc vrací k těm samým stromům a něco hledá, nebo snad něco hlídá.
Dnes jsou ty stromy mohutnější a parky kolem nich pečlivě udržované. Lidé se procházejí po cestách, sedají si na lavičky a užívají si klidu pod korunami lip. Ale když se setmí a vy se zastavíte u některého z těch starých, pokroucených dubů, možná uslyšíte v hlubokém tichu země to samé hučení, které kdysi zlomilo život dvou bratrů. A pokud se podíváte na své dlaně a uvidíte na nich stříbřitý prach, který nejde smýt, vězte, že někde pod vámi je stále skryto to, co mělo zůstat navždy uzavřeno v hlubinách olomoucké země.