Příběh: Boršegrýn
Tříska z roztříštěného dubového trámu se mi zabodla do dlaně, když do hlavního sálu dopadl první kámen z chebského praku. Prach z drceného pískovce a vápenné omítky se okamžitě smísil s pachem spáleného oleje a potem padesáti mužů, kteří až do této chvíle věřili, že hradby Boršegrýnu jsou neprostupné. Hanuš Edlman se nepodíval na strop, ze kterého se sypala suť, jen pevněji sevřel jílec meče a zíral na muže u brány. Jejich tváře byly šedé jako okolní skály.
„Držte ty řetězy!“ zařval hejtman a jeho hlas se odrazil od stěn donjonu jako výstřel. „Pokud povolí brána, jsme mrtví dřív, než stačíte vykřiknout jméno krále!“
Venku to znovu zadunělo. Země pod mýma nohama se zachvěla a v útrobách hradu, hluboko pod námi, začala tiše hučet voda v kamenné studni. Ten zvuk byl nepřirozeně klidný, v ostrém kontrastu s řevem obléhatelů, kteří se hnali z úbočí. Jindřich z Plavna nám slíbil posily, ale sliby jsou v dobách války jen lehkou mincí, která má hodnotu prachu. Věděli jsme to všichni. Věděl to i mladý panoš, který se krčil v rohu u kaple svaté Barbory a v prstech křečovitě žmoulal růženec.
„Pane, zdi praskají,“ vydechl panoš a oči mu těkaly ke stropu.
Hanuš k němu přistoupil, chytil ho pod bradou a přinutil ho podívat se do svých očí. „Zdi jsou jen kámen, chlapče. Jsou tu proto, aby nás chránily, dokud my máme krev v žilách. Až krev přestane proudit, pak teprve padne kámen. Rozumíš?“
Další rána byla silnější. Tentokrát se ozvalo zlověstné zapraskání dřeva a vzápětí se do sálu vyvalil oblak dýmu. Někdo zvenčí zapálil bránu. Žár okamžitě prostoupil místností a vynesl k nám pach pečeného masa a smůly. Hanuš Edlman věděl, že bitva je prohraná. Chebští neustoupí, dokud z Boršegrýnu nezbude jen hromada suti, kterou budou moci rozmetat. Vytáhl dýku a rychlým pohybem vryl do kamenného ostění okna značku svého rodu. Byl to poslední akt vzdoru někoho, kdo odmítá zmizet v propadlišti dějin bez otisku.
„Nechte bránu,“ přikázal tiše. „Stáhněte se do jádra. Kdo chce žít, ať zkusí štěstí v šachtě, ale nikdo neopustí hrad, dokud nepocítí čepel nepřítele na vlastní kůži. Dnes nebudeme utíkat jako krysy.“
Vyběhl jsem schodištěm nahoru, abych se podíval z cimbuří. Dole pod hradem se míhaly pochodně a v rytmu bubnů se blížila zkáza. Viděl jsem, jak se láme poslední obranný val. V tu chvíli jsem pochopil, že tento hrad není stavěn pro věčnost, ale pro okamžik, kdy se muž rozhodne, zda zemře v prachu, nebo se stane součástí legendy, která bude přežívat i tehdy, až po hradbách zbude jen silnice spojující dvě vesnice.
Hanuš stál uprostřed nádvoří, meč v ruce, a v očích měl klid člověka, který už nemá co ztratit. Když se první chebský žoldnéř vyškrábal na trosky brány, hejtman se nepohnul. Jen čekal. Vzduch byl tak hustý kouřem, že se dalo dýchat jen s námahou. Vtom se z věže ozvalo kovové cvaknutí – někdo z obránců shodil zbytek zásob do hluboké studny, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Ten zvuk dopadu do vody byl posledním zvukem, který jsem si z toho dne zapamatoval.
Když se po staletích procházíte po silnici, která rozetnula srdce Boršegrýnu na dvě poloviny, možná ucítíte ten podivný chlad, který sálá ze země i v nejparnějším létě. Kámen si pamatuje tíhu tehdejšího rozhodnutí a dodnes mlčí o tom, kam se poděly poklady, které měly zmizet v temnotě studny. Stačí sklonit hlavu a pozorně naslouchat v úbočí pod hradem; mezi šuměním potoka a větrem v korunách stromů stále ještě doznívá ozvěna oceli, která kdysi bránila poslední kousek cti na kusu skály. Kdo dnes najde odvahu sestoupit do hlubin historie, možná uvidí víc než jen zarostlé základy, protože pravda o Boršegrýnu stále čeká pod nánosem času, jako by chtěla být vykopána někým, kdo dokáže pochopit, proč se tehdy hrad nechtěl vzdát bez boje.