Příběh: Brabcová
Když mu padla z ruky stříbrná růženec, zůstal stát jako vykolejený.
Bylo to v ten okamžik, kdy slunce propálilo listy vinohradu nad Brabcovou a vzduch se naplnil vůní hroznu a prachu ze starých cest. Růženec, který nosila od své babičky z Týna, se mu roztočil v teplém proudu vzduchu a dopadl přímo před nohy cizí ženy, která se skláněla nad záhonem levandule. Ta se ani nepohnula, jen si ho zvedla a podala zpět, jako by to bylo něco samozřejmého.
„Není to vaše,“ řekla, a když mu ho vrátila, její prsty se dotkly jeho dlaně déle, než bylo nutné. On se usmál, ale slova mu v krku ztuhla. Byla to ona – ta, kterou viděl včera u studánky u Kinských, jak čeká na někoho, kdo nikdy nepřišel. A teď tady, mezi vinicemi, kde kdysi šlapali bosí mniši z Plasy a slepý Brabec zpíval staré písně, mu opět unikl dech.
„Jmenuji se Markéta,“ řekla, jako by čekala, až ji požádá o to samé. On však jenom přikývl, protože jméno mu připomnělo něco, co už dlouho zapomněl: že existují okamžiky, kdy svět zastaví a nechá vás stát mezi dvěma možnostmi – utéct nebo zůstat.
„A vy?“ zeptala se, když se nad nimi zavířil vánek a rozhoupal její černou suknici.
„Já jsem Václav,“ odvětil, a aniž by si to uvědomil, vzal ji za ruku. Ta byla teplá, jako by ji právě vyndala z pece. Okolo nich se rozléhalo žalostné cvrlikání vrabců – zřejmě ti samí, kteří dávno dali jméno tomu místu, kde kdysi stál Brabec se svou slepotou a prázdnou miskou.
„Proč jste tu?“ zeptala se Markéta, a když se na něj podívala, viděl v jejích očích odraz Petřína, jako by ho poznala už vždycky.
„Hledám něco, co jsem ztratil,“ odpověděl, aniž by věděl, že myslí na její jméno, které mu právě řekla. „A vy?“
„Čekám,“ řekla jednoduše. „Na někoho, kdo přijde.“
Vzduch se naplnil tichým smíchem, jako by je někdo pozoroval z okna letohrádku. Václav si uvědomil, že pod jejich nohama leží zem, která zde už stovky let slyšela tajemství a polibky, a že i on teď patří mezi ty, kteří ji budou pamatovat. Markéta se naklonila blíže, a když mu šepkla do ucha, voněla po medu a zelených jablkách.
„Zůstaňte,“ řekla. „Ať už je to cokoli, co hledáte, najdete to tady.“
On přikývl, protože věděl, že to není jen o nějaké ztracené věci. Bylo to o tom, že někde mezi vinicemi a starými zdmi Brabcové se nacházelo něco, co ho čekalo už dlouho – a teď, když ji držel za ruku, už neměl důvod utíkat.
Když se později rozloučili u vchodu do Kinského parku, Markéta mu podala malý papírek se zkresleným nápisem: *„Za letohrádkem, kde roste bílý růže.“* Václav ho složil do kapsy, aniž by se zeptal, co to znamená. Věděl jen to, že když se podívá za ty zdi, najde tam něco, co ho spojí s tímto letním odpolednem navždy.
A když se později vrátil, byl tam jenom záhon s jedinou růží, která kvetla jako stříbrná tajemství.