Příběh: Broumovský klášter

Knihy se nemají otvírat.

Bratr Měšek držel svazek mezi dlaněmi, jako by ho mohl jeho dotek rozpraskat. Perlový pot se mu stekal po spáncích, přestože vzduch v klášterní skriptovni byl tak suchý, že prach z opotřebovaných pergamenů se vznášel ve sloupci světla, který pronikal úzkým oknem. Vůně starého dřeva a vosku, která obvykle uklidňovala, dnes páchla jako hnijící maso. *Kdo by tu mohl číst, co nesmí být čteno?*

„Bratře, co tam máš?“ Opat Mikuláš vstoupil bez hluku, jeho sandály potlačovaly chodbu jako stíny. Měšek nevzhlédl. Svazek byl svázán neznámými uzly, na přebalu nečitelné znaky, jako by je někdo řezal do vlhkého kovu. „Nalezeno v archivu. Mezi starými listinami o darování půdy.“ Jeho hlas zněl cizí, jako by mluvil někdo jiný. „Píše se tam o *klíči*, který otevře dveře, jež nikdo neviděl.“

Opat se přikrčil, aby čtenářovi čelil tváří v tvář. Jeho oči, tmavé jako staré víno, se zúžily. „Ty víš, co se stalo poslednímu, kdo se dotkl zakázaných spisů.“ Měšek vzpomínal na bratra Vojtěcha, který před rokem zmizel. Najdou ho až za rok, ležící v lese, oblečený v rouchu, které nebylo jeho. Ústa mu byla naplněna hlínou, jako by se snažil něco říct zemí.

„Tohle není jako on.“ Měšek položil prsty na uzel. „Tohle je jiný jazyk. Ne latinka, ne řeč. Jako by ho napsal někdo, kdo zná tajemství, které nám nepatří.“ Opat mu svazek vytrhl a přitiskl si ho k prsou, jako by mohl jeho teplo spálit nebezpečné slovo. „Vrať ho zpět. Zítra ho odneseme do Břevnova. Nechť ho tam spálí spolu s ostatními.“

Ale Měšek už se nedokázal odvrátit. V noci, když ostatní bratři spali, se vrátil do skriptovny. Svazek ležel na stole, opatův plášť na něm zanechal skvrnu jako od krve. Když rozvázal první uzel, pergamen se rozprostřel sám od sebe, jako by ho tahala neviditelná ruka. První řádka ho udeřila jako pěst:

*„Kdo čte, musí zaplatit.“*

Něco se v klášteře hnulo. Dveře se zavíraly samy, svíčky hořely modře, a když Měšek vzhlédl, uviděl ve skle okna tvář – bledou, bez úst, s očima jako dva černé klíče. V ruce držela něco, co vypadalo jako svazek. Stejný.

Ráno ho našli u skriptovny. Na stole ležel jen popel a jeden klíč, vyřezaný z kostí. Na jeho rubu bylo vyryto: *„Broumov.“*

Až do dnešního dne nikdo neví, co ten svazek říkal. Ale v podzemních chodbách kláštera, kde se ztrácí echo kroků mnichů, někdy šeptá vítr slova, která nikdo nechápe. A když se v noci podíváš na okno skriptovny, možná uvidíš tu samou tvář – čekající, až někdo znovu poruší pravidlo.

*Až někdo znovu otevře dveře, které nikdo neviděl.*