Příběh: Brunclíkův mlýn

„Když ti řeknu, že v tomhle mlýně je mouka, která nejenže peče, ale ještě ti vypráví, co se v ní událo, tak mi nevěříš, že jo, Janíku?“ Starý Šebek si otřel pot z čela a kázal na pytel, který právě vyprázdnili z mlýnského kola. „A ještě ti za to zaplatíš, jako bys koupil zlato. Jen si dej pozor, abys ji nepolíbil – ta mouka má chutě, jakou bys neznal ani v peklu.“

Jan Mrskoš, mlynář s rukama jako kůži od starého vepřového kůže a chytřejším zrakem nežli u sudého koně, si povzdechl a přikývl. „Tak jo, ale co když mi to vyjdou vepři? Ty jsi mi slíbil, že ta mouka je čistá jako andělova slza, a teď mi vykládáš, že voní jako čertova kočička.“

Šebek se usmál, jako by právě vymyslel nejlepší vtip v životě. „Ty vepři jsou už od včera vykrmení, Janíku. A co se týče mouky – ta je tak čistá, že by ji ani kněz neudělal na hostii. Jen si vzpomeň, jak jsme tenkrát s panem vrchnostenským, pánem z Křižovnice, udělali ten trik se žitem. Když nám řekl, že chce zkontrolovat, jestli mu nešidíme, tak jsme mu dali žito, které bylo tak lehké, že by ho vítr odnesl do Prahy. A on si myslel, že je to jeho vlastní, protože ho nikdo nevážil.“

Jan si vzal hrst mouky a strčil si ji do pusy. „Mmm…“ zamumlal. „Chutná jako kvasnice, která se smála.“ Pak se podíval na Šebka s podezřením. „Ale proč bych ji měl prodávat za cenu zlata? Když ji můžu dát do piva a nechat, aby lidé zbláznili?“

„Protože, Janíku, ta mouka není jenom mouka.“ Šebek se naklonil a šeptal, jako by mu vyprávěl o tajemství, které by se nemělo dostat do špatných rukou. „Ta mouka byla mletá na speciálním kamenu, který jsme našli u potoka. Když ji použiješ na pivo, tak ho vypiješ, a najednou budeš vidět věci, které normálně nevidíš. Například, jak ti pan vrchnostenský vepři ve snu vyprávějí, kde má schované peníze.“

Jan se rozesmál. „Ty jsi blázen, Šebku. Kdo by věřil, že vepři umějí mluvit?“

„Neřekl jsem, že umějí mluvit. Řekl jsem, že je vidíš ve snu. A když si to zkusíš, tak mi za to zaplatíš dvojnásobek. Ale pozor – pivo musíš pít na prázdný žaludek, a ještě ti doporučuji, abys si předtím nevzal nic, co voní po česneku. To by ti mouku zkazilo.“

Jan si vzal sud, který stál u stěny, a vyndal z něj džbán. „Tak jo, ale když to nefunguje, tak mi ty vepři nahradíš. A ještě mi zaplatíš za mouku.“

Šebek mu podal pytel. „Dobře, ale pamatuj – ta mouka je jako ženská: když ji jednou ochutnáš, tak už ji nechceš měnit.“

Jan nalil pivo do poháru, přidal hrst mouky a zamíchal. Pak ho vypil najednou, jako by to byl poslední doušek vody v poušti. Po chvíli se mu oči rozzáří, jako by se mu do hlavy dostal nějaký tajný světelník.

„Šebku…“ zašeptal. „Vidím to. Vidím ty vepři. A oni skutečně mluví. Ale ne o penězích. Oni říkají, že pan vrchnostenský je ve skutečnosti dračí potomek, a že jeho pravé jméno je Smradlavý.“

Šebek se zasmál. „To je jenom pivo, Janíku. Ale když ti to vyjde, tak mi za to zaplatíš. A ještě mi přineseš sud vína.“

Jan se rozesmál. „A co když ti to vyjde na mouku?“

„Tak si vezmi ještě jeden sud piva. Ale pozor – ta mouka má vlastnosti jako čarodějnice. Když ji použiješ špatně, tak ti vyroste pečivo, které ti zjedí ruce.“

A tak se stalo, že v Brunclíkově mlýně začali prodávat pivo, které lidem ukázalo, že svět je plný tajemství, a že někdy stačí jen hrst mouky a trocha víry, aby se všechno změnilo. A když už někdo z nich zjistil, že vepři umějí mluvit, tak se už nikdy nesmál, když se mu ve snu zjevili.

Ale to je jenom polovina příběhu. Druhá polovina je ukryta v mlýnských kamenech, které dodnes stojí u Kocáby a čekají, až někdo přijde a vypije pivo, které jim vypráví o dračích potomcích, smradlavých paních a vepřích, kteří vědí více, než bychom si mysleli.

A když už někdo přijde, ať si vezme s sebou sud vína. Protože v těchto krajích se věci dějí jinak, než bychom si představovali. A Brunclíkův mlýn je tím místem, kde se tajemství stává každodenností.