Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Budova Akademie Věd České Republiky
  • Příběh: Budova Akademie věd České republiky

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Budova Akademie věd České republiky
Smyšlený příběh

Příběh: Budova Akademie věd České republiky

Poslouchejte příběh
Příběh: Budova Akademie věd České republiky
❧

Vzduch v místnosti voněl starými papíry a něčím, co připomínalo vlhké dřevo, když se po dlouhých letech najednou otevře skříň. Jan Nepomucký Kovařík, pokladník Spořitelny české, stál u okna a díval se, jak se na Ferdinandově třídě valí dav lidí k slavnostnímu položení základního kamene nové budovy. Ale jeho pozornost patřila tomu, co držel v ruce: malý, opotřebený svitek, který mu přinesl neznámý muž včera večer.

„Nalezl jsem ho v suterénu,“ zašeptal tehdy ten druhý, jehož jméno Kovařík už zapomněl. „Mezi kameny, kde nikdo nikdy nechodí. Jako by tam čekal.“

Svitek byl psán něčím, co se dalo přečíst jen za určitého světla – jako by se písmena rozsvěcovala sama od sebe, když je někdo pozoroval. Kovařík si ho přitiskl k tváři a pocítil, jak mu z prstů stéká studený pot. Písmo bylo staré, téměř jako kosti, ale slova zněla jasně:

*„Když peníze zmizí, vzpomínky zůstávají. Hledej tam, kde není žádná stěna.“*

„Pánové, tohle není žádný žert,“ řekl Kovařík a rozložil svitek na stole. Kolem něj se shromáždili další úředníci, mezi nimi i starý účetní Matěj Vávra, který měl ruce jako papírové a oči, které viděly víc než jen čísla.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Vávra a jeho hlas zněl jako skřípání starých dveří.

„Žádnou ideu,“ odpověděl Kovařík. „Ale zítra ráno chci, aby byl suterén prohledán od země až po strop.“

---

O půlnoci, když se město potápělo ve tmě a jediným zvukem byl odpružený krok strážního u brány, se Kovařík s Vávrou a ještě jedním, mladým úředníkem jménem Václav Havelka, potichu slezli do suterénu.

Betony, které tu tehdy poprvé v Praze použili, byly studené a vlhké. Světlo svíček se odráželo od vlhkých zdí, které vypadaly, jako by je někdo maloval vodou. Kovařík si vzpomněl na slova ze svitku – *„kde není žádná stěna“*. Ale zde byly stěny všude.

„Tady nic není,“ zašeptal Havelka a jeho dech se ztrácel ve vzduchu.

Vávra však náhle zastavil. „Poslyšte,“ řekl a jeho prsty se dotkly kamene. „To není beton.“

Když rozbil kus zdi, ukázal se za ním prázdný prostor – jako by někdo vysekal kus budovy, aniž by zanechal stop. A uvnitř toho prostoru ležela malá, dřevěná schránka.

„Pánové…“ Vávra ji otevřel. Uvnitř nebyly žádné peníze, žádné listiny. Jen malý, pozlacený křížek a vedle něj – klíč.

„Klíč od čeho?“ zeptal se Havelka, ale nikdo neodpověděl.

Vtom se za nimi ozval zvuk. Něco padalo po schodech. Rychle se otočili, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se rozplynul v temnotě.

„To není možné,“ zašeptal Kovařík. „Tady nikdo nemohl být.“

Ráno byl suterén prázdný. Schránka i svitek zmizely. A když se Kovařík podíval na okno, uviděl, jak po Ferdinandově třídě prochází muž v černém plášti, který se mu zdál neznámý – i když ho měl před očima včera večer.

„Pánové,“ řekl Kovařík svým spolupracovníkům, „zítra se sem vrátíme. A tentokrát s policejním komisařem.“

Ale když se o den později vrátili, suterén byl opět prázdný. A na stole v Kovaříkově kanceláři ležela jedna věc: klíč.

Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, jak se tam dostal. A když v roce 1952 budovu převzala Československá akademie věd, zjistili, že klíč tam byl i po všech přestavbách – jako by čekal, až ho někdo najde.

Dnes visí v jedné ze skříní, kde ho občas obrací světlo slunce proudícím oknem. A když se podíváte dost blízko, zdá se, že se na něm něco leskne – jako by byl pokrytý něčím, co není kov.

Něco, co tam nemělo být.

✦
Příběh se váže k památce Budova Akademie věd České republiky Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)