Příběh: Budova Vojenského zeměpisného ústavu

Když jsem poprvé viděl, jak se na schodech rozsvítily mapy samy od sebe, věděl jsem, že tady něco není v pořádku.

Bylo to v prosinci, když mrazivý vzduch pronikal skrze trhliny v oknech a papíry na stolech se lehce roztřásaly, jako by je někdo tiše volal. Já, František Vávra – tehdy ještě nový zaměstnanec archivu Vojenského zeměpisného ústavu – jsem se právě pokoušel seřadit staré kartografické plány z první světové války. Vůně starého papíru a vosku se mívala s prachem, který se vznášel ve světle jediné žárovky. Pak jsem zpozoroval světlo.

Na schodech vedoucích do suterénu, kde byly uloženy nejcitlivější mapy, se začaly pomalu rozsvěcovat kontury. Než jsem stačil zakřičet, už tam stála postava. Muž v uniformě, kterou jsem nikdy neviděl – černá, s kovovými knoflíky, které odrážely světlo jako zrcadla. Na hrudi měl vyšívaný znak, který jsem neznal, ale jeho tvář… byla jako vymazaná. Jako by ho někdo vymazal z fotografie, až zbyla jen kostra obličeje pod tenkou vrstvou kůže.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se, ale hlas mi zněl cizí, jako by ho někdo přehrával zpomaleně. Muž neodpověděl. Místo toho vytáhl z kapes ruce obalené v něčem, co vypadalo jako staré mapové listy, a rozložil je na stůl. Byly to plány fronty z roku 1917, ale ne takové, jaké jsme měli v archivu. Tyto byly plné červených křížků, které jsem nikdy předtím neviděl, a vedle nich nějaké symboly – trojúhelníky, kruhy, které vypadaly jako znaky něčeho, co nebylo vojenské.

„Tyto mapy nejsou naše,“ řekl nakonec. Jeho hlas zněl jako šustění papíru. „Patří jinam.“

Potom se rozplynul. Neodcházel, nezmizel – jednoduše se stal průhledným, jako by ho někdo přepnul na průsvitnou fólii. A když jsem se pokusil po něm sáhnout, moje prsty procházely prázdnotou. Zůstal jen zápach – něco mezi starým pergamenem a kovem, jako by se vzduch náhle nasytil něčím, co tam nemělo být.

Ráno jsem přišel sám. Mapy byly na svém místě, ale na nich byly nově vyryty ty červené křížky. A na schodech ležela jedna věc, kterou jsem nikdy předtím neviděl: malý kovový klíč, který se ve světle žárovky zdál mít na sobě nějaký nápis, ale jak jsem se snažil číst, rozmazával se mi před očima.

Od té doby jsem se vrátil do té budovy každý měsíc. Vždycky ve stejnou hodinu. A vždycky tam něco najdu – další mapu, další symbol, který mi připomíná, že některé věci nebyly nikdy dokončeny. Některé fronty nebyly nikdy uzavřeny.

Dneska, když procházím Rooseveltovou ulicí a vidím tu budovu, s jejími vysokými okny a tajemnými schody, vím, že tam někdo čeká. Někdo, kdo ještě nemá klid. A já? Já jenom doufám, že jednou najdu ten správný klíč – nebo že se mi podaří zjistit, proč se na těch mapách objevují místa, která nikdy neexistovala.