Příběh: Buquoyská hrobka
Když jsem zvedl ruku k zámku na dveřích, praskl pod prsty lepkavý vosk a zvonivě se rozlomil na dvě poloviny.
Vzduch v kryptě voněl jako zhasínající svíčky a staré kovy, které se pomalu rozpouštějí. *Já, František Dvořák, advokát z Českých Budějovic, jsem tu neměl co dělat.* Přišel jsem jen proto, že mi paní pokladnice v úřadě řekla, že tu leží něco, co patří mně. Doklady. Staré, zapomenuté. Ale když jsem vstoupil, světlo z lucerny padalo přes prachové sloupce jako bílý prášek a já jsem viděl jen ty osm rakví po stranách lodi, ty tmavé, jako by čekaly, až je někdo vybere z zapomnění.
„Prosím, pane advokáte, vy jste tu první od dlouhé doby,“ ozval se za mnou hlas. *Žena.* Stará, v černém šátku, která se pohybovala jako stín. „Nevadí vám, že tady nepatříte?“
„Nejsem tady z vlastního podnětu,“ odsekl jsem, ale její prsty se mi dotkly ramene. *Studené. Jako by je měla namočené ve vodě.* „Vaše otcové sem přišli kvůli penězům. A vy kvůli papírům. Ale něco tady chce, aby zůstal.“
„Cože?“ zeptal jsem se, ale už jsem věděl. *Vůně.* Ta vůně, jako by někdo před chvílí rozlil olej na kameny a pak ho nechal vyhořet. A ten hlas – ne z úst té ženy, nýbrž z nějakého místa za mnou, kde nebylo nic než stín a prach.
„Tamhle,“ šeptla. „Za oltářem.“
Když jsem se otočil, mozaika nad hlavním výklenkem – ta Panna Marie s Ježíškem, obklopená anděly – *svítila*. Ne jako slunce skrz vitráže, nýbrž jako by ji osvětlovalo něco z jejího nitra. Zlatá záře se valila po stěnách, jako by se něco v ní rozhořelo. A pod ní, v tmavém výklenku, ležela kniha. *Ne kniha.* Knihy jsou z papíru. To byla deska z černého kamene, opálená časem, a na ní něco psáno – ne písmem, nýbrž jako by ji do kamene vyryla sama ruka Boží.
„Co je to?“ zeptal jsem se, ale ženy už nebylo. Zůstal jen já, s rukou vytaženou k tomu, co tam nemělo co dělat.
A pak jsem pocítil dotek. *Na zápěstí.* Jako by někdo přiložil prst na pulz a řekl: *„Ty víš, že to není náhoda.“*
Když jsem se podíval dolů, tam ležela její ruka. *Bílá, jako vápno.* A na dlažbě před mnou se začaly objevovat další stopy. *Stopy bot.* Malé, jako by sem přišla dítě. Ale boty byly staré, rozpadlé, jako z 17. století.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se, ale věděl jsem, že odpověď nechci slyšet.
V tu chvíli se nad hlavou rozlomil jeden z vitrážových kamenů. Světlo zvenčí proniklo jako meč a dopadlo přímo na tu desku. A já jsem pochopil: *Něco tady čeká.* Čeká, až někdo přizná, že tu není náhodou. Že tu přišel proto, aby našel něco, co ho bude pronásledovat až do hrobu.
Když jsem se ohlédl, výklenek byl prázdný. Ale na dlažbě, tam, kde stála ta žena, ležela malá, opotřebovaná kniha. *Nejasně jsem četl název:* *„Deník Gabriely z Thun-Hohenstein.“*
A já jsem věděl, že ji nikdy neotevřu. Ale že sem přijdu zítra znovu. A že příště budu mít s sebou někoho, kdo ví, jak se modlí. Protože něco tady chce, aby se někdo modlil. A já se bojím, že to budu já.