Příběh: Busta Adama Mickiewicze
„Pane Soltyku, vy jste mu dal život.“
Román Soltyk si otřel pot z čela a podíval se na bílou kartičku v ruce, jako by mu v ní čtenář odhaloval nějakou zradu. V parku před Richmondem vonělo mokrým listím a teplými minerálními prameny, které se vznášely z hloubky země jako něco mezi dechem a vzpomínkou. Za ním se vlnily špičky stromů, ale on viděl jen ty tři slova napsaná polštinou: *„Pan Tadeáš – vzpomínka na Mickiewicze.“*
„To není jen romance,“ řekl náhle, aniž by zvedl oči. „Je to varování.“
Vzpomněl si, jak ho Mickiewicz v roce dvacát devátém přivedl do tohoto parku, kde tehdy ještě neexistoval žádný pomník, jen prázdné prostranství mezi borovicemi a lázeňskými hosty, kteří si povídali o revolucích a láskách tak tiše, jako by se báli, že je někdo poslechne. Soltyk tehdy seděl na lavičce a kouřil, zatímco básník mluvil o Polsku, které hořelo, o králi, který byl jen loutkou, a o lidu, který se modlil k bohu, který už neodpovídal. *„Pan Tadeáš je moje poslední slovo pro ty, kteří nechtějí vidět,“* řekl Mickiewicz a vyhodil doutník do bahna. *„Ale vy, pane Soltyku, vy jste jediný, kdo mi uvěřil.“*
Teď, po dvaceti letech, stál Soltyk před bustou, která měla být Mickiewiczovu památkou, ale byla jen omylem. Bronzová tvář byla příliš klidná, příliš mladá. *„Když jsem ho poznal, měl v očích oheň, který by rozžehl celou Evropu,“* pomyslel si. *„A teď tu stojí jako socha na hřbitově.“*
V tom ho někdo pohladil po rameni. Otočil se a uviděl mladého muže v polském obleku, který držel v ruce malou knížku. *„Pan Soltyk?“* zeptal se tiše. *„Já jsem Jan Barącz, sochař. Přišel jsem pro váš podpis.“*
Soltyk se usmál, ale bylo to jako usmívání mrtvého. *„Proč?“*
„Protože pomník potřebuje vaši pravdu. Ne tu, co je na soklu.“
Vzpomněl si, jak Mickiewicz říkal: *„Lidé zapomínají na slova, ale nezapomínají na ty, kdo je řekli s krvavými pěstmi.“* Teď tu byla jen busta, žádné pěsti, žádná krev. Jen žulový podstavec a zlaté písmo, které slibovalo věčnost.
„Napíšu,“ řekl Soltyk a vzal mu pero. *„Ale ne na to, co tu je. Na to, co tu není.“*
V tu chvíli se mu zdálo, že slyší šepot větru mezi stromy – něco jako *„Ty jsi ho zradil.“* Ale věděl, že to není pravda. Zradil ho jen čas.
Když sochař odešel, zůstal Soltyk stát sám u pomníku a díval se na Mickiewiczovu tvář, která ho pozorovala z výšky. *„Víš, co je nejhorší?“* zašeptal. *„Že lidé přijdou sem, uvidí tuto bustu, a myslí si, že to byl ty.“*
Bronz nezestárne. Ale paměť ano. A ta se vytrácí, dokud někdo nedá do ruky dalšímu člověku klíč – ten, který nikdo nevidí.