Příběh: kaple svatého Prokopa (Provodín)
Kovová krabička s penězi pálila do dlaně, jako by v ní dřevěly žhavé uhlíky. Antonín tasil prsty, aby kovtý předmět neupustil do mokrého listí, zatímco mu v uších hlučelo z rychlého chůze a ztíženého dechu. Za ním zůstaly tiché domy Provodína a s nimi i všechno, co tu léta budoval. Teď už nebylo cesty zpět. Peníze, které měly sloužit obci, teď ležely v jeho kapse, a on cítil, jak mu z potu lepnou košile na zádech.
Krok za krokem ho táhla cesta pryč od lidí, hlouběji do stínu vysokých smrků. Vzduch zde byl studený a chutnal po vlhkém mchu a hnilobě starého dřeva. Cesty se začaly zužovat, až ho najednou zastavilo něco, co v tom zeleném tichu působilo jako cizí těleso. Před ním stála nová stavba, bílá a čistá, s ostrými liniemi, které se rýsovaly proti šedivému nebi. Kaple svatého Prokopa. Vůně čerstvé omítky a nového dřeva se mísila s pachem lesa.
Antonín ztuhl. Vstoupil do vnitřního prostoru, kde panovalo mrazivé ticho. Podlaha byla hladká, stěny ještě voněly barvou. Nebylo tu nikdo, jen on a jeho hřích. Postavil se doprostřed síně a rozhlédl se po prázdném prostoru, který měl sloužit těm, kteří už nemají kam jít. V tom momentě mu do mysli vnikl obraz jeho vlastní tváře v zrcadle z rána – tváře člověka, který právě zradil všechny své sousedy.
Vytáhl krabičku a s nenávistí ji položil na chladný kámen. Chtěl ji tam nechat, chtěl z toho místa utéct a zapomenout, že kdykoliv se sem vrátí, bude vidět svou hanbu. Jenže když se otočil k východu, uslyšel zvuk. Nebyl to hrom ani vítr. Byl to jemný, rytmický zvuk, jako když někdo pomalu přejíždí prsty po napnuté struně.
Antonín se zastavil. Zvuk přicházel z prostoru za ním, z hloubi kaple, kde se světlo lámalo v úzkých oknech. Otočil se a uviděl něco, co mu vyrazilo dech. V jednom z paprsků dopadajícího světla tančily prachové částice, ale tvořily tvar, který nebyl náhodný. Vypadalo to jako ruka, která k němu nataženě volala, aby se vrátil. V ten stejný okamžik se v místnosti rozlehlo teplo, tak silné, že mu v jedné vteřně zmizla chladivá vlhkost z oblečení.
Neznal žádné modlitby, nebyl to muž víry, ale v tom horkém proudu vzduchu pocítil náhlý, drtivý tlak na hrudi. Nebyla to bolest, ale pocit, jako by mu někdo z vnitřku vyškrábal všechno to špiny, kterou si s sebou přinesl z obce. Stál tam, v centru té nové, bílé síně, a najednou mu přišlo, že ticho kolem něj není prázdnotou, ale přítomností něčeho, co vidí hlouběji než lidská oči.
Když se znovu podíval na krabičku s penězi, už v ní neviděl cestu k novému životu jinde, ale řetězy, které ho budou vázat do konce dnů. Pomalu, s třesoucími se rukama, krabičku zvedl. Ale vteřinu předtím, než ji stiskl, uslyšel za svým uchem jasný, tichý šepot. Nebylo v něm hněv, jen smutek, který byl těžší než všechny ty koruny dohromady.
Vyšel z kaple s prázdnou dlaní a plným srdcem. Peníze vrátil do obecní pokladny téže noci, bez jediného slova, jen v tichosti, aby nikdo nepoznal jeho pád. Všichni v Provodíně věřili, že se mu prostě změnil názor, že zvítěl rozum nad chmou.
Jen Antonín věděl, že v tom tichém lese, mezi smrky a novou omítkou, se s ním setkalo něco, co nemá jméno. Dodnes, kdykoliv prochází kolem té bílé stavby, zastaví se a zkoumá, zda v paprscích světla znovu netančí ta stejná, neviditelná ruka.