Příběh: Bývalá tvrz – sýpka
Krev na prahu
Václav z Dohalic stál v úzkém chodbě tvrze a držel v ruce sekanou hlavu, která ještě kapala na kamenné dlaždice. Krev se smísila s prachem a zapáchala po železe a starém dřevu. *„Kdo to udělal, ten je jako já – a já jako on,“* zašeptal si, ale odpověď mu nedala ani stěna, ani tma za ním, jenom studený dech, který mu projel páteří.
Dveře do sýpkárny se zavřely samy. Nikdo je nedotkl, a přece tam byl někdo. Václav cítil, jak se mu pod nohama prohýbá dřevěný podlahový trám – jako by se celá budova chvěla. *„Přestat,“* zařval, ale jeho hlas se ztratil v hlubokém hrkotu, který přišel z nějaké hlubiny, kde nebylo světla. *„Přestat… nebo se vrátím.“*
O týden později našli jeho tělo u říčky Bystřice, oblečené v jeho vlastním plášti, ale bez hlavy. Na hrudi měl vyryto jedno slovo: *„Záruba.“*
---
Dohalice, rok páně 1667
Václav Záruba z Hustířan vstoupil do sýpkárny a okamžitě cítil, že zde něco není v pořádku. Vzduch byl tlustý, jako by ho někdo stlačil do kouta. Na prahu ležela stará svíčka, polámaná, ale nevyhořelá. *„Kdo tu svítil v noci?“* zamumlal si a pohlédl na okno – sklo bylo celé zakalené, jako by ho někdo pokropil něčím hustým. *„Sůl?“* dotkl se okrajů prsty. Ne, to nebyla sůl. Bylo to jako… krev, která uschla v teple.
V přízemí našel schody, které vedly dolů, tam, kde dřív nebyly. Vzduch tam byl ještě těžší, plný šustění, jako by se někdo pohyboval mezi stěnami. *„Kdo jste?“* zeptal se nahlas, ale odpověď mu přišla jen ve formě chladného dechu na krku. *„Ty víš, kdo jsem.“*
V tom okamžiku uslyšel šepot – ne z uší, ale z hlubin kostí. *„Vrátil jsem se pro to, co je mé.“*
Václav Záruba z Hustířan se otočil a spatřil v temnotě postavu v černém plášti, který se mu zdál známý. *„Václave z Dohalic…“* zašeptal a poznal – to byl on sám, ale starší, vyčerpaný, s očima plnými něčeho, co nebylo živo. *„Ty jsi to udělal. Ty jsi mě zabil.“*
„Ne, ty jsi zabil *jeho*,“ odpověděl duch a rozprostřel ruce, jako by chtěl ukázat na něco za zády Václava. *„Ale já jsem tu ještě. A ty mi dlužíš.“*
Záruba se probudil na zemi, oblečený v noční košili, potný a třesoucí se. Okna byla zavřená, ale venku svítalo, jako by se nic nestalo. Přesto věděl – *něco* tu zůstalo. A teď čekalo.
Dnes
Když se v zimě procházíš kolem Dohalice a zastavíš se u té mohutné sýpkárny, poslouchej. Větry tu šustí jinak než jinde. A když se ti zdá, že slyšíš šepot za zdmi, neotoč se. Někdy je lepší nevíci, co ti chce říci minulost.
Ale když uslyšíš krok po schodech, které tam dříve nebyly… *tehdy už je pozdě.*