Příběh: Bývalý zemský soud
"Poslední slovo padlo jako kámen do studny — a nikdo neuslyšel, jak dopadlo."
V místnosti, kde se dřív soudilo, visel zápach starých pergamenů a něčeho ještě hlubšího — jako by vzduch sám byl nasycen prachem z let, kdy tu lidé rozhodovali o životech, ale nikdo neřešil, co se děje za zdmi. Jindřich z Bruntálu, písař zemského soudu, si otřel pot z čela a zvedl oči od listu, který držel v rukou. Na stole před ním ležela ještě jedna ruka, tentokrát neodříznutá mečem, ale jako by ji někdo vytrhl z těla a položil sem jako důkaz. Prsty byly zkroucené, nehty černé jako u člověka, který dlouho ležel ve vlhkém sklepení.
"To není možné," zamumlal. "Poslední svědek zemřel před týdnem."
Ale svědek seděl naproti němu, v rohu místnosti, kde ho nikdo neviděl, jak se opíral o stěnu s prasklinou, která se zdála dýchat. Jeho ústa se nepohnula, ale hlas přišel z nikam a odnikud: *"Ty jsi tu poslední, kdo může říct pravdu. A ty ji neřekneš."*
Jindřich se zachvěl. Věděl, že ten hlas není jeho. Věděl, že muž v rohu už je mrtvý — ale jeho tělo nikde nebylo nalezeno. A přece tu stál, jako by ho nikdy neodnesl hrob.
---
Dva dny předtím byl soud. Soud o čarodějnici. Stará Markéta z Dolního Města, která léčila lidem a předpovídala počasí. Nikdo neřekl, že by byla špatná — ale když se objevily první zmizení, když dobytčí stáda přišla o mláďata a děti se probouzely s modřinami na krku, musel soud jednat. Markéta byla posledním svědkem, který viděl, jak zmizel Jan z Kunvaldu. A ona sama zmizela jako první.
Jindřich psal zápis. Markéta seděla na lavici, ruce svázané, ale oči klidné. Soudce, pán Radslav, se opřel o stůl a otázky klouzaly jako meče: *"Kde jsi byla v noci, kdy zmizel Jan?"* Markéta se usmála. *"Tam, kde jsem vždycky byla. U vody."* *"Kde?"* *"Tam, kde voda neodtéká."* Soudce se na okamžik zneklidnil. Voda, která neodtéká — to bylo jako říct, že někdo kouká z okna a vidí jen stín, který se nikdy nepohne.
Potom Markéta řekla věc, která změnila vše: *"On je tu ještě. V tomhle domě."*
Sál se rozhoukal. Soudce se zvedl, ruka na meči. *"Kdo?"* *"Ten, kdo berou,"* odpověděla Markéta. *"Ten, kdo chodí po stěnách, když nikdo nesvítí."*
A pak se stalo něco, co nikdo neviděl. Markéta se zvedla ze židle a začala se rozpadat. Ne jako prach, ale jako by ji něco táhlo zespodu, jako by ji vtahovala do země. Jindřich křičel, soudce vytrhl meč, ale už bylo pozdě. Zbyla jen ruka na stole — a v rohu místnosti stín, který se nepohnul.
Teď, dva dny později, Jindřich seděl s tou rukou v ruce a snažil se zapomenout na hlas. Ale hlas mu šeptal: *"Ty víš, že to není konec. To je začátek."*
Za oknem se šustilo. Nevítr, neptáčníci. Jako by někdo tahal za závěs, který nikdo neviděl. Jindřich se pomalu otočil. V rohu, kde stín neměl být, stála Markéta. Oči jí svítily jako uhlíky.
*"Ty jsi poslední, kdo může říct pravdu,"* opakovala. *"A ty ji neřekneš."*
Jindřich se pokusil mluvit, ale ústa mu ztuhla. Markéta se naklonila blíže, až její dech voněl po vlhké zemi a něčem kovovém. *"V tomhle domě,"* šeptala, *"je dveře, které nikdo nevidí. Za nimi je to, co se stalo Janovi. A stane se i tobě, když neřekneš pravdu."*
Potom se její ruka dotkla jeho čela — a zbyla jen ruka na stole.
Dveře do místnosti se otevřely. Soudce Radslav vstoupil, v ruce zápis. *"Jindřichu,"* řekl, *"musíme to ukončit. Zápis je hotov. Markéta je vinna. Zítra bude popravena."*
Jindřich se nehnul. Věděl, že Markéta už není ve vězení. Věděl, že někde v těchto zdích je dveře, která nikdo nevidí. A že za ní čeká něco, co si neodpustí, když neřekne pravdu.
Ale pravdu nikdo nechtěl slyšet. Soudce odešel. Jindřich zůstal sám, s rukou na stole a s pocitem, že ho něco pozoruje z temnoty.
A pak uslyšel šustění. Jako by se za zdí někdo pohyboval.
*"Ty víš, kde jsou dveře,"* řekl hlas. *"Ale neřekneš to nikomu."*
Jindřich se podíval na ruku. Prsty se začaly hýbat.
Dnes tam stojí budova. Neobarokní fasáda, skryté středověké kameny v zdivu, sál, kde se dřív soudilo. Nikdo neví, co se stalo Jindřichovi z Bruntálu. Nikdo neví, proč se v noci občas ozve šustění za zdmi, když nikdo není ve dveřích. Ale když tam přijdeš a postavíš se uprostřed sálu, pocítíš to: vzduch se ztuhne, jako by někdo držel dech. A když se podíváš na stěny, uvidíš, že jedna z nich — jen na okamžik — dýchá.