Příběh: Clam-Gallasův palác v Praze

Krev na mramoru

Když hrabě Filip Josef z Gallasu vstoupil do nové reprezentativní síně, jeho boty šustily po dlažbě, která ještě voněla čerstvou vápennou omítkou a teplem kamen. Na stěnách visely nedokončené obrazy, jejichž barvy se mísily s odlesky svící, a vzduch byl průvanem z neuzavřených oken, které měly propustit poslední vlhkost. Ale to, co ho zastavilo uprostřed místnosti, nebyla ani vlhkost, ani nedokončené malby. Bylo to skvrna.

Tmavá, téměř černá, jako by někdo vylil inkoust přímo na bílý mramor. Šířila se od jednoho z mohutných sloupů, kde se zdálo, že se rozlévala sama od sebe, jako krev, která se nechce zastavit. Hrabě se naklonil, aby ji lépe viděl, a jeho prst se dotkl okraje skvrny. Byla teplá. Příliš teplá na to, aby tam byla už dlouho.

„Pánové, co to je?“ ozval se jeho hlas, který se ztratil mezi šustěním šatů a vzdáleným zvoněním z kostela Na louži, který ještě stál na sousedním pozemku. Jeho sekretář, mladý Jan Vavřinec z Kokořova, jenom zamrkal. „Nevíme, vaše excelence. Dnes ráno tu nebyla.“

Ale byla. Hrabě to cítil. Něco se tu stalo, když nikdo nepohlížel. Něco, co nemělo být.

V tu chvíli zazněl zvuk – jako by se někdo pokoušel otevřít dveře do sousední komnaty, kde měly být uloženy nové nábytek a sochy. Ale dveře byly zamčené. Hrabě se obrátil, aby se podíval, a uviděl, jak se na dlažbě objevuje další skvrna. Tentokrát uprostřed síně, tam, kde před chvílí stál.

„Kdo jste?“ vykřikl, ale jeho hlas zůstal bez odpovědi. Jenom se skvrna začala šířit rychleji, jako by někdo šel po místnosti a nechával za sebou stopu, kterou nelze setřít.

Následující ráno byly skvrny pryč. Mramor zůstal čistý, jako by se nic nestalo. Ale v jedné z komnat, kde měly stát nové sochy, našli zamčené dveře – a uvnitř, na podlaze, leželo několik vlasů. Černé, jako inkoust, jako ta skvrna.

Hrabě Filip Josef z Gallasu nikdy neřekl, co se toho večera stalo. Ale od té doby nechal v paláci zavřít všechny dveře do neobydlených místností a nechal si do síně postavit nový nábytek, aby zakryl místa, kde se skvrny objevovaly. A když v roce 1787 přijel do Prahy mladý Mozart, hrabě ho varoval, aby se nedotýkal mramoru.

„Tam něco chodí,“ šeptal mu na ucho, když hudebník zvedl ruku k jedné ze skvrn, které se znovu objevily. „A když to něco zahlédne *vás*, už se nikdy neobjeví.“

Mozart se jen usmál. „To je jenom mramor, vaše excelence. A baroko má svou magii.“

Ale když odešel, hrabě nechal v paláci strážce. A ten, když zemřel, našli ho u dveří do té síně – s prsty zakopanými v mramoru, jako by se snažil něco zastavit.

Dnes, když projdeš palácem a zastavíš se uprostřed té síně, kde slunce dopadá na dlažbu, můžeš si myslet, že vidíš jenom odlesky. Ale pozoruj blíže. Někdy, když je světlo správné, se na mramoru objeví stín. Tenký, jako by tam procházel někdo, kdo už dávno nemá tělo.

A když se podíváš přesně tam, kde stál hrabě, uvidíš, že mramor tam ještě dýchá.