Příběh: Církevní gymnázium sv. Voršily v Kutné Hoře

Prsty se mu zasekly v záhybech roucha, když slyšel, jak se za jeho zády dveře kostela zavřely samy.

Nikdo tam nebyl. Jen on, Jindřich z Rožmberka, a ten starý zápach po vosku a vlhkých kamenech, který se vtiskl do jeho plic jako hřích. Seděl na kamenném lavici uprostřed lodi, kde slunce padalo skleněnými prosklenými okny jako rozlité stříbro, a hledal v duši něco, co by mu řeklo, že ještě není pozdě. Ale Bůh mlčel. Nebo ho nechtěl slyšet.

„Ty jsi mi slíbil, že mě neopustíš,“ zašeptal do tmy, aniž by věděl, komu to říká. Ruce mu třásly, nejen od zimy, která se vloudila skrze trhliny ve zdi, ale od toho, co udělal. Od toho, že prodal nejen pole, ale i lidi. Od toho, že se dal koupit. A teď tu byl, v tomto kostele postaveném na místě, kde kdysi stála pevnost, která spálila nepřítele, a žádný z jeho hříchů se mu nechtěl odpuštění.

Vtom se mu zdálo, že slyší šepot. Něco jako šustění hedvábí, ale bez zdroje. Zvedl hlavu a podíval se na sochu svaté Voršily nad hlavami věřících, jejíž tvář byla tak klidná, jako by věděla něco, co on nechal utéct. Pak si všiml druhého patra, kde stály ty dvě sochy svatých, které sem přinesli z nějakého jiného kostela po požáru. Jedna držela meč, druhá knihu. A teď se mu zdálo, že se k němu obě obracejí.

„Pomoz mi,“ řekl nahlas, i když věděl, že je to hloupé. Žádný svatý neposlouchá muže, který prodal vlastní krev.

Ale pak se stalo něco, co ho přimělo vstať. Na chodbě za oltářem, kde nikdy nikdo nesvítil, se náhle rozsvítila svíčka. Neplamenem, ale světlem, které šlo ven z ní jako z žárovky, ale bez tepla, bez kouře. A když se Jindřich přiblížil, uviděl, že na stěně za ní je napsáno jedno slovo, které se mu zdálo znát z dětství:

*„Odpuštění.“*

Nepsané, ale jako by tam bylo vždycky. A když se dotkl zdi, prsty mu zanechaly stopu, která se ihned rozplynula ve vzduchu, jako by ji nikdy neviděl.

Venku, v zahradě gymnázia, kde se v létě konaly divadelní představení, teď rostly jen stíny. A když Jindřich vyšel z kostela, vzduch voněl po dešti a starých knihách, jako by ho někdo čekal.

„Co teď?“ zeptal se samého sebe.

Ale odpověď už nečekal. Protože věděl, že něco se změnilo. A že kostel sv. Voršily, postavený na místě, kde kdysi hořela pevnost, teď hořelo něco jiného. Něco, co nemohl vidět, ale cítil ho v kostech.

A když se podíval zpět, uviděl, že na lavici, kde seděl, leží jeho roucho. A v kapse mu chyběl ten list, který měl od někoho jiného. Ten, který mu měl říct, že je vše v pořádku.

Ale byl. V pořádku. Protože někde v hlubinách kostela, kde světlo nezasahuje, ho někdo čekal. A on už věděl, že sem bude chodit znovu.