Příběh: Dlouhá 90
Krev na kamenech
Kostelní zvon zněl jako rozbitá sklenice, když se z jeho hlubokých útrob vyvalil zvuk, který nikdo neznal. Bratři z kláštera v Orlové se vzpamatovali z modlitby a vtom uviděli, jak se z chrámu na Dlouhé devadesátce vynořuje postava v bílém rouchu, jako by ji někdo z kamene vytáhl. Na tváři měl ránu, čerstvou, jako by ji způsobila sekera, a v ruce držel svíci, jejíž plamen nehořel, ale pulzoval, jako by dýchal.
„Pánové, to není mrtvý,“ sykl bratr Miloslav, jehož ruce se třásly, když se pokoušel ohnout kolena. „Vypadá, jako by ho někdo teprve teď pustil.“
Postava se nepohnula. Jen stála uprostřed lodi, kde slunce, pronikající úzkými okny, malovalo na dlažbu stíny, které se táhly jako prsty mrtvého. Bratři se přiblížili, ale když se dotkli jeho rukávu, praskl jako suché listí. Roucho bylo z nějakého neznámého plátna, těžkého jako kámen, a když se k němu někdo přiblížil, začalo se z něj šířit zápach hnijícího ovoce.
„To není člověk,“ šeptal bratr Jindřich, jehož oči se vykulenily. „To je… cosi, co sem patří.“
A pak se postava najednou otočila. Na jejím obličeji nebyl žádný výraz, jen ta rána, která se jako by rozšiřovala, až se změnila v ústa, široce otevřená, jako by volala. Z nich se vynořil zvuk, který nebyl zvukem, ale něčím jako vítr v prázdné komoře — a najednou se všichni bratři ocitli na kolenou, s hlavami skloněnými, jako by se modlili, i když ani jeden z nich neznal slova, která tiše opakovali.
Když se vzpamatovali, postava byla pryč. Zvon však zněl dál, jako by se někdo snažil varovat. A na místě, kde stála, zůstala jen malá skvrna krve, která se nechtěla smýt ani vodou, ani časem.
Lidé v okolí začali mluvit o tom, že se na Dlouhé devadesátce něco děje. Že kostel není jen kostelem, ale bránou, kterou někdo nechal otevřenou. Že tam chodí postavy v bílém, které se nikdy nedají spatřit, ale jejich stopy zůstanou — jako by je někdo neustále tahal zpátky do temnoty.
A když přijde noc, a vítr fouká přes zříceninu, někdo v dálce slyší zvuk, jako by se někdo modlil. Ale když se podíváte, uvidíte jen prázdné okno, které vám vrací pohled jako zrcadlo — a v něm se odráží něco, co tam nemá být.