Příběh: Dlouhá strouha

Krev na dřevě

Pálivý zápach hořelého dřeva se vznášel nad vodou jako prokletí. Hned vedle mrtvého tělíčka dítěte, jehož malé prsty se ještě třásly v chladu, ležela rozbitá dřevěná šipka – na špičce čerstvá krev, která se pomalu mísila s vodou. *Já jsem viděl, jak to bylo*, šeptal si Prokop, ale jeho hlas se ztratil v šustění rákosí, které se vlnilo jako by se někdo pokoušel utéct. *A nic se nezměnilo.*

„Tohle není první,“ zasyčel za ním starý mlýnský, jehož jméno už nikdo nepamatuje, protože ho nikdy nikdo neptal. „Vždycky po západu slunce. Vždycky když se voda zvedne.“ Prokop se nepohnul. Jeho dlaně, ještě mokré od vody, se stiskly kolem šipky. Byla stará – dřevěná hlava se rozpadala, ale ocelová špička leskla jako by byla vytažena z čerstvého těla.

„Kdo to byl?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nechce.

„Ten, kdo se vrátil z mrtvých.“ Starý mlýnský se naklonil, jeho oči – bílé jako mléko – se ztratily v hlubinách tváře. „A vzal si s sebou někoho jiného.“

Voda v kanálu se náhle zvedla, jako by někdo prudce zatáhl za provaz. Vlny se valily proti proudu, a Prokop ucítil, jak mu ledový dech něčeho neviditelného přejel po krku. Šipka mu v rukou ztuhla. Na druhé straně, kde se kanál ztrácel v temných stromoch, se zdálo, že se něco hýbe – ne stín, ne pták, ale něco, co mělo tvar člověka, ale bylo příliš vysoké, příliš špatně ohýbané.

„Už jsi ho viděl?“ ptal se Prokop, ale starý mlýnský jen pokrčil rameny. „Někdo ho viděl. Vždycky předtím, než zmizí další.“

Prokop se nepohnul, dokud mu voda nedosáhla až k kotníkům. Pak si šipku schoval do pláště a šel pryč, aniž by se ohlédl. Ale když byl už daleko, slyšel za sebou šustění – jako by se někdo vynořil z hlubin a šel za ním po vodě.

Tělo dítěte nikdy nenašli. Ale o měsíc později se na břehu objevila další šipka – tentokrát s otiskem malé ruky na dřevěné hlávce. A voda v kanálu se znovu zvedla.

Dlouhá strouha nikdy neschne. A když se večer pohne, nikdo neví, kdo tam plave.