Příběh: Dlážděné cesty ve Ždírci a v Bořejově

Když se kameny začaly hýbat

Ves Ždírec se probouzela k životu dřív než slunce. Teprve když se nad lesy rozlil šedivý svit, vyšlo z kapličky sv. Jana několik mužů s motykami a lopatami. Mezi nimi stál starosta Ondřej, muž s rukama jako kořeny dubů, a jeho syn Matěj, který ještě nedávno držel v dlani jen dřevěnou hůlku. „Dnes to uděláme,“ řekl Ondřej, ale jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po svahu – bez naděje, že by se zastavil.

Dlažba před kapličkou ležela rozvrácená. Kamenné desky, které tu ležely staletí, byly posunuty, jako by někdo táhl za provaz a strhl je z místa. Na některých zbylo jen prach, jiné byly posunuté do kruhu, jako by se kolem nich točilo něco, co už dávno zmizelo. Matěj se sklonil, dotkl se jedné desky a ucítil, že je teplá. „Předešlou noc tu nikdo nechodil,“ zamumlal. „A přece…“

V tom se ozval zvuk, který nikdo neznal. Jako by se někdo pokoušel kráčet po dlažbě, ale jeho kroky se neodrážely od kamene, jako by chodil po vzduchu. Zvuk přicházel od roubené fary v Bořejově, kde před rokem zmizel farář Václav bez stopy. Nikdo neviděl, jak odešel, ani co si vzal. Jenže dnes ráno ležela na dlažbě před farou malá, černá skvrna – jako by někdo vykroutil svíčku do kamene.

„To není náhoda,“ zašeptal Matěj a jeho oči se zaleskly strachem. „Kamenné cesty nás varují.“

Ondřej se rozhlédl po vesnici. Domy stály klidně, ale vzduch se zdál těžší, jako by se nad nimi valila neviditelná závaží. Vtom se z ulice ozval křik – od kostela sv. Jakuba. Starý hrobník Jindřich běžel k náměstí, tváří bílý jako vápno. „Vyšli jsme na hřbitov… a lípa pod kostelem…“ Jeho hlas se zlomil. „Kmen se rozpadl. Jako by ho něco roztrhlo.“

Matěj se podíval na starou bořejovskou lípu, jejíž větve visely jako mrtvé paže. Když se dotkl její kůry, ucítil, že je vlhká, jako po dešti. Ale nepršelo. A pak si všiml něčeho, co tam před chvílí nebylo: v mechu mezi kameny ležela malá, kovová šperka – prsten s modrou kamínkem, který patřil faráři Václavovi.

„Není to náhoda,“ opakoval Matěj. „Ty cesty… ty cesty nás někam vedou.“

Ondřej se otočil k vesnici, kde se lidé shromažďovali, ale jejich tváře byly prázdné, jako by už věděli, co přijde. „Zavřeme cesty,“ rozhodl. „Zakryjeme je zeminou. Nikdo nesmí chodit po těchto kamenech.“

Ale když se Matěj sklonil, aby vzal prsten, ucítil pod prsty něco dalšího – v mechu byla ještě jedna skvrna. Černá. A teplá.

Když se podíval na dlažbu, kameny se opět posunuly. Tentokrát do tvaru, který nikdo neznal. Jako by někdo psal do prachu zprávu, kterou nikdo neumí přečíst.

A vesnice čekala. Čekala na to, co přijde.