Příběh: kaple svatého Jiří (Litovel)
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsi schoval ty peníze?“
Hanuš sevřel rukojeť dýky tak silně, až mu zbělelly klouby. Před ním v prachu hřbitova klečel starý muž, jehož šaty byly roztrhané a zbrošené blátem. Kolem nich se zvedaly hrobové desky a tiché zdi farního areálu, které v šeru vypadaly jako strážci zapomenutého světa. Vzduch voněl vlhkou zemí a tlejícím listím, těžký pach, který se lepil na hrdlo a dusil každý nádech.
Hanuš nebyl zvyklý prosit. Byl to muž zla a rychlých rozhodnutí, který v Litovli znal každé zákoutí, kde se dalo něco ukrást nebo někoho podvodit. Ale teď, v roce Páně 1484, stál před kaplí svatého Jiří, která právě dostavala své poslední kameny. Budova z čerstvého pískovce s ostrými gotickými liniemi se tyčila nad nimi jako prst ukazující k nebi, zatímco oni dva se přikrčovali v nízkém blátě.
Starý muž se tř्हásl, ale v očích měl zvláštní klid. „Leží tam, kde se setkává zemské ticho s věčností. Pod kameny, které ještě nezasychly,“ vyhrkl chraplavým hlasem.
Hanuš ho strčil do hrobové hlíny a s chutí vykročil směrem k otevřeným dveřím kaple. Vstoupil do chladu, který ho okamžitě objal. Uvnitř bylo ticho tak husté, že slyšel vlastní tlukot srdce. Světlo pronikalo úzkými okny v prudkých paprscích, v nichž tančil prach. Pod nohama cítil nerovnost podlahy. Věděl, že tato kaple byla postavena na starých hrobech, že pod každým krokem spí lidé, kteří už dávno zapomněli na jména svých dětí.
Když došel doprostřed prostoru, zastavil se. Nad ním se klenul strop, kde v centrálním svorníku zářil erb pánů z Vlašimi. Hanuš vzhlédl. Barvy byly syté, téměř živé. V tu chvíli se mu zdálo, že se klenba mírně pohnula. Nebylo to zatřesení zemí, ale spíše hluboký, tlumený tón, jako by samotné zdivo vydechlo.
Najednou ho zasáhl záblesk. Nebylo to světlo z okna, ale prudké, bílé světlo, které vyvázalo přímo z praskliny v podlaze. Hanuštovo srdce vynechalo ránu. Padl na kolena, ne z úcty, ale z náhlého pocitu tíhy, která ho přitlačila k zemi. V tom světle neviděl zlato, ale tváře. Desítky šedivých, průsvitných tváří, které z něj vyvstávaly z hloubky země, na níž kaple stála. Nebyly to strašidla z pohádek, byly to jen oči. Tiché, vyčítavé oči, které se na něj dívaly s nekonečným smutkem.
„Uveď svůj hněv do hrobu, nebo v něm zůstaneš i ty,“ ozval se hlas. Nebyl to zvuk, který by šel ušima, ale pocit, který mu proběhl mrazem po páteři až do špiček prstů.
Hanuš ztuhl. Dýka mu vyklouzla z ruky a s kovovým cinknutím dopadla na dlažbu. Vteřinu poté světlo zmizelo. Zůstala jen šerá polostín a vůně starého kamene. Hanuštovo dýchání bylo těžké a rychlé. Podíval se na své ruce a zjistil, že se třesou. Všechna touha po penězích, všechna nenávist k tomu starci, který ležel venku v blátě, se v jediný okamžik vyvapřila. Zůstal jen prázdný prostor v hrudi, který ho pálil víc než jakákoli rána.
Pomalu vstal. Nepodíval se už na erb v klenbě, ani na stěny, které v té době ještě nesly své budoucí malby. Vyšel ven, kde starý muž stále čekal v prachu. Hanuš k němu přistoupil, ale místo rány mu podal ruku a pomohl ho zvednout.
„Jdi pryč,“ šeptal Hanuš a hlas měl zlomený. „Jdi, dokud tě tyhle zdi ještě neznají.“
Starý muž odešel v tichosti, aniž by položil otázku. Hanuš však zůstal stát u dveří kaple svatého Jiří ještě dlouho poté, co slunce kleslo za obzor. Cítil, že něco v něm zůstalo navždy uvězněno v těch základech, které hloubí hluboko do země.
Kdo dnes vstoupí do této malé gotické stavby v Litovli, možná pocítí jen chlad starého kamene. Ale někteří tvrdí, že když ztichnou všechny zvuky města, lze v podlaze zaslechnout tiché tlukot srdce muže, který zde před staletí ztratil svou nenávist.