Příběh: Dolní Česká 11
Když Markvart z Dolního Mlýna vylezl z podzemí, jeho ruce voněly jako spálená kožešina a v ústech měl chuť po mědi.
„Pánové, neřekl jsem vám, že tam dole něco *dýchá*,“ sykl do temnoty, zatímco mu svíčka v ruce zhasla, jako by ji někdo prudce vyfoukl. Okolo stolu se sešly tři postavy – starý lékař z Brna, který přijel prozkoumat jeho bludy, farář z kostela svatého Mikuláše a Markvartův syn Jindřich, který držel v ruce ocelový klíč, jako by se bál, že mu ho někdo odbere. „Tam dole nejsou žádné sklepy, jen kameny a prach. Ale ty vyřezávané znaky – ty tam *přibývají*!“
Farář se posunul blíže ke svíčce, až mu stín padal přes tvář jako černý plášť. „Bláznovství, Markvarte. Ty jsi pít začal po té nehodě s vozem, když ses srazil s tím cizincem u mostu. To už je pět let.“
„A přece tam ty znaky jsou!“ Markvart se zvedl, až se stůl zakymácel. „První jsem našel před týdnem – jenom čárka, jako by někdo vytesal prstem do kamene. Pak další den už tam byla celá zkřížená šipka, jako u těch starých Slovanů. A včera… včera tam byl *muž*.“
Jindřich se zachvěl. „Ty jsi zase vypil ten svůj horký nápoj, tatínku. Vidíš stíny.“
„Nevidím!“ Markvartův hlas se zlomil. „On mě pozoroval. Stál v rohu, kde se stěny sbíhají, a měl ruce jako kosti, ale na prstech mu svítilo něco jako žluté oči. Řekl mi: *Nejsi ještě hotový.*“
Ticho v místnosti bylo tak husté, že se dalo řezat. Lékař z Brna si povzdechl a vytáhl z tašky malý skleněný balónek s modrou tekutinou. „Zkus to, Markvarte. Jednou pro všechny. Pokud to není jenom omámení z těch tvých alchymistických experimentů.“
Markvart vyplivl sliny, které mu najednou vysychaly v ústech. „To není omámení. To je *paměť*.“ Vzal lahvičku a vypil obsah dýmavé tekutiny. Okamžitě mu zčervenaly oči, jako by mu někdo vylil ocet do duše.
„Co se děje?“ Jindřich se přimkl k otci, ale Markvart už neviděl nic než stěny podzemí, které se pomalu rozplývaly v něco jiného – v labyrint úzkých chodeb, kde po stěnách klouzaly ty samé vyřezávané znaky, ale tentokrát byly *živé*. Jako by se pohybovaly.
„Tatínku…“ Jindřichův hlas zněl daleko, jako by mluvil skrze vrstvu vody. „Ty… ty umíráš.“
Markvart se pokusil odpovědět, ale jeho ústa se naplnila něčím chladným a vlhkým. Poslední věc, kterou viděl, než svět ztmavl, byl ten samý muž ze stěny – tentokrát bez kostí, s tváří jako vybledlý pergamen, který mu šeptal: *„Teď už víš, co jsem chtěl. Ale ty jsi ještě daleko od zlata.“*
Když ho o tři dny později našli, ležel na zemi vedle vykopaného otvoru, který vedl přímo do sklepa. V ruce držel polámaný klíč a na tváři mu byla úsměvná rýha, jako by se smějal něčemu, co ostatní neviděli. Lékař z Brna potřásl hlavou. „Šílenství. Nic víc.“
Ale když o měsíc později Jindřich sám vlezl do sklepa – tentokrát s novým klíčem, který našel v otcově skříni – našel na stěně další vyřezávaný symbol. Tentokrát to byla koruna, která se zdála *svítit* v tmavém kamene.
A když se Jindřich vrátil na povrch, jeho ruce voněly po spálené kožešině.