Příběh: Dolní Česká 6
Když se klíč v zámku Dolní České 6 otočil sám, aniž by se dotkla ruky, ležela Markéta u nohou mistra Radslava a snažila se zadržet dech.
Dům voněl po vlhkých kamenech a starých knihách, které nikdo nečetl. Radslav, stavitel a tajný sběratel vzorů, se přikrčil nad ní, prsty mu třásly od chladu, který se valil ze sklepa jako dech mrtvého. *„To není větrání, Markéto. To je něco jiného.“* Jeho hlas zněl jako dřevěné prkno, které se lomcuje. *„Schodiště… tam je schodiště, které nikdo nezná.“*
Ona se vztyčila, šaty jí šustily jako suché listí. *„Ty lžeš. Ty jsi to sám vyklepal, když jsme utíkali před vojáky.“* Radslav zavrtěl hlavou. *„Ne. To jsem jenom zakryl. Ale někdo ho udržuje.“* V tom okamžiku se nad jejich hlavami rozprsklo sklo – někdo nebo něco vtíralo do okna prsty, jako by se snažilo vniknout dovnitř.
Markéta sebrala svíci. *„Když tam jdeš, vezmi mě. Nebo mě nevezmeš vůbec.“*
Schody pod nimi nevedly dolů, ale šikmo, jako by se kroutily proti gravitaci. Každý krok vyvolával zvuk, jako by se pod nimi otvíraly dveře do něčeho, co nikdy nemělo být. *„To není náš sklep,“ šeptal Radslav. *„To je…“* Zamlčel, když uviděl stěny pokryté symboly, které nikdy neviděl na žádném kostele ani klášteře. *„To jsou vzory z Hradiště. Ale jak…?“*
Na konci schodiště čekala místnost, kde stál stůl a na něm… knihy. Ne takové, jaké znali. Stránky byly psány rukou, která se zdála znát každé tajemství středověku, ale i to, co ještě přijde. *„Kdo to sem přinesl?“*
Markéta se dotkla prvního svazku. *„Spisovatel. Ten, který tu byl v osmnáctém století.“* Radslav se rozesmál bez radosti. *„Ten, který nikdy neodešel. Ten, který tu čeká, až někdo najde jeho dílo.“*
Když se vrátili nahoru, klíč v zámku byl zpátky. Ale v knihách zbyla jedna stránka prázdná – jako by někdo čekal, až ji někdo doplní.
Dolní Česká 6 stojí dodnes. A někdy, když procházíš kolem, slyšíš šustění papíru ze sklepa. Jako by tam někdo psal. Čekal. A ty jsi ten, kdo máš rozhodnout, jestli to otevřeš.