Příběh: Dvojdům Na Míčánce 1038/51 a 1039/49

Dveře se zavřely samy.

Ema Štěpánková, která tu bydlela už pět let, stála ve chodbě s klíči v ruce, jak se jim v prstech třásly. Včera večer je nechala na stole, dnes ráno tam byly. A dveře, ty staré dubové, s kováním tak těžké, že je nikdy nepodvedly, se zavřely, když ji minulý týden navštívila její matka. Tehdy ještě nevěděla, že to byl začátek.

Teď stála před schodištěm, které vedlo nahoru do půdního patra, a slyšela, jak někdo tiše dýchá za zdí. Nebylo to větrání. Nebylo to praskání dřeva. Bylo to pravidelné, jako by někdo ležel a čekal. V kuchyni se ještě vznášela vůně čerstvě upečeného chleba – ona ho včera nevypékala, ale pekáč byl na stole, horký, jako by ho někdo nechal vychladnout jen pro ni.

„Kdo jsi?“ zeptala se nahlas, i když věděla, že odpovědi nedostane.

Zahrada za oknem byla pokryta tenkým mlhou, která se vznášela nad cihelnými pilířky oplocení, i když slunce svítilo. Ema si vzpomněla na tu noc, kdy tu poprvé přišla. Byla to podzimní neděle, vzduch voněl spadanými listy a starými knihami. Kdosi jí ukázal dům a řekl: *„Tady bydleli dva muži, kteří se nemohli dohodnout na barvě tapet. Jeden chtěl modrou, druhý zelenou, a tak si postavili dva domy vedle sebe. Ale nikdy se nesetkali.“*

Teď tu stála ona, a dům se jí zdál živý. Schody pod ní skřípaly, i když nikdo nesestupoval. Na schodišťové věži, kterou viděla z ulice, se v noci někdy rozsvítilo světlo – jako by tam někdo stál a díval se ven.

„Proč mě necháš být?“ ptala se sama sebe, když se dotkla studené dlažby v chodbě. Byla vykládaná mozaikou, která se zdála tančit ve svitu lampy. Někdy, když se na ni podívala šikmo, viděla v ní tváře – dvě, jako by se odrážely v zrcadlech.

Včera večer, když se vrátila z práce, našla na stole malý dřevěný křížek. Nebyl tam dříve. Byla vyřezaná z jakéhosi tmavého dřeva, jako by ho někdo nosil v kapse po desetiletí. Na zadní straně bylo vyrytých několik slov: *„Nezapomeň na nás.“*

Ema se podívala na hodiny. Byla půl pátá. Za chvíli se rozsvítí světla v obou domech současně, jako kdyby je někdo ovládal z jednoho místa. A ona tu bude stát, s klíči v ruce, a čekat, až se dveře otevřou samy.

„Kdo jste?“ šeptala, když se jí zdálo, že slyší šepot za dveřmi.

Ale nikdo neodpověděl. A když se ráno probudila, byl křížek pryč. Na jeho místě ležela jen jedna modrá tapeta – jako by ji někdo nechali padnout ze stropu. A na zdi vedle ní zbytky zelené.

Domy vedle sebe stály, jako kdyby čekaly. A někdo, někdo, kdo už dávno odešel, stále tu byl.